Chtěl bych napsat knihu. Možná jenom pár řádků. Možná jen několik slov. Několik slov o tom, jak je nemožné několika slovy popsat to, co bych si slovy popsat přál. Jenom pár řádků o tom, jak je složité v pár řádcích uchopit složitosti slov, které se ti snažím psát. Chtěl bych napsat knihu, knihu o tom, co pro mě znamená tonout...
Dohořívá svíčka na stole. Na stole vedle učebnice s tématy metaforiky a topiky, líčící život klasiků v odstínech, jakými si nedokážeme představit uvažovat, jakými nikdy nebudeme, protože nikdy nelze býti tak klasickými jedinci jako osobnosti minulé, které každým okamžikem, každou vyslovenou frází a pocitem uschovaným do těch nejtajuplnějších řádků...
Schod za schodem. Uzavírka přes cestu k cestě až tam. Tam, kde už se nebude třeba ptát, kde najdeme klid a namísto počítání schodu za schodem uděláme obrovskou uzavírku přes cestu vedoucí k cestě až tam, tam k našemu srdci.
V abecedním pořadí. Člověk jen přistoupil, nahlásil svoje jméno, výšku, váhu, pohlaví a šel. Jakoby nic. Hrálo se na důvěru a všichni stále věřili, že se na ni hraje. Byla to zvláštní doba. Když jste pomalu přistupovali, podivní lidé podivného zjevu podivných otázek a podivných názorů se na vás tak dlouho dívali podivně, až jste si nakonec...
Relativně krásný den. Relativně.
Přišel jsem. Bez doporučení, bez klepání, bez jakékoliv žádosti či důvodu toho, abych přišel. Otevřely se mi dveře a já ze špiček vykročil vstříc něčemu, o čemž jsem neměl žádné představy, a ihned poté, co jsem zjistil, kde jsem, že nevím, kde jsem, uvědomil jsem si, že jediné, co chci, je odejít. Ale jak?
Za okny, lidé chodí různými směry a náhodně a nenápadně na sebe narážejí při cestách neznámo kam. Jak mračna putují z bodu do bodu a je velice těžké odhadnout, zda je jejich cíl cesty správný či nikoliv, zda se naplní očekávání, které celá cesta měla přinést, a jestli stálo za to vydat se zrovna tamtím směrem. Všechno je jednou velkou...
Stojíme na schodech. Ona na tom vrchním, já o dva schody níže. Vystoupím za ní na tu nejvyšší metu naší krásné současnosti a pokusím se ji políbit. Jsem odtrhnutý, nejsem tady správně.
Hrála píseň Tam u nebeských bran. Lidé sedíce ve čtyřech řadách na černých lavicích smutně hledí vstříc scéně, kterou ona hudba dotvářela. Jakoby časem oprýskaná rakev, v ní jeden z nás, milující člověk, jenž společně s bezcenným kusem dřeva vytvářejícím poslední schránku a domov těla mizí uprostřed plamenů, které jen skrze zavření oné nebeské...