Dohořívá svíčka na stole

Dohořívá svíčka na stole. Na stole vedle učebnice s tématy metaforiky a topiky, líčící život klasiků v odstínech, jakými si nedokážeme představit uvažovat, jakými nikdy nebudeme, protože nikdy nelze býti tak klasickými jedinci jako osobnosti minulé, které každým okamžikem, každou vyslovenou frází a pocitem uschovaným do těch nejtajuplnějších řádků překonáváme a nastolujeme nové období klasičnosti. Ten náš svět, o kterém jsme si tak moc chtěli myslet, že bude patřit nám, jen nám.

Dohořívá svíčka na stole. Na stole povinnosti života leží mimo život samotný, a zatímco si odtrhává kousky nastávajících minut, přikládám si dlaně k tvářím a tváře do dlaní. Rád bych, aby se za okny o parapety odrážel déšť a hudbu oslňující prázdné stěny zahltil pocit, že to vše, co se děje, co se neděje, je součástí vyššího plánu, kterého jsme snad aspoň na malý okamžik součástí, součástí spolu. Až dohraje hudba a přestane si s námi hrát na schovávanou před deštěm, tím světem za okny, schovaným do temných myšlenek pod přítmím kolíbajících se žaluzií. Až dohraji na svou útrpnou hru hrát si sám se světem, sám se sebou, sám a sebou napříč vším existujícím i nadreálným, uvidím třeba konečně vše, teatrum mundi jednoho člověka, světlo na konci tunelu, jak vidět naději, tam kde je tma. Tam, kde právě dohořela svíčka na stole.

Skutečně dohořela. A přede mnou leží jako vyprahlý chřtán nesmyslnosti a pomíjivosti všeho, co člověk vytváří, o co se snaží; veškeré té nejasnosti, jestli vše vytvořené a snažící se o něco má smysl alespoň v alibistické obhajobě. Byl to můj životní boj, obhájit si sám sebe v opozici sebe sama a nikdy jsem si nemohl být jist, že za tou skořápkou lidskosti, naivity a každého atributu, který by moralizující zástupy mohly označit za slabost, není něco víc, nebo také vůbec nic.

Teď jedno vím. Za dohořelou svíčkou, za tou temnotou, kterou kdo neviděl, neuvěří; kdo viděl, nechce se k ní vracet, neboť se k té normativní normalitě vrátit nelze; za páry popsaných papírů, které ve finále vždy budou pouze a jenom popsanými papíry líčícími finále, za tolikem krásného času, který vyprchal snad nezměřitelnou rychlostí vyplýtvaných myšlenek na marné snahy lásky a mládí, za uzavřenou kapitolou s názvem člověk, za otevřenou knihou s názvem svět čekající na moje poslední slova, která se nikdy nevlezou ani do tiráží nejrozsáhlejších románů, za tím vším jsem, stojím hrdě na místě, kde právě stát mám, kde jsem si vždy stát přál a kde bude mé místo bez ohledu na to, zda svíčka dohoří s otočením se zády či s dozněním celistvosti vesmíru za neskonalé množství let. A stojím zde proto, že bez okolků a na hraně mezi bohorovným egoismem a malicherným lidstvím stávám se obojí dokonalostí plné zodpovědnosti a nepotřebnosti, v jedněch očích alespoň pro něco smysluplný. Stávám se smrtelným bohem a nesmrtelným smrtelníkem, jen pro tu absurditu slov a jednoduchost života, že napříč nepochopitelné složitosti všeho je mým šestým smyslem láska a ty jejím ztělesněním, které poníženým zrakem chci vídat jako světlo do každého dne, v němž, ač chceme či ne, na stole svíčka dohoří.