Prach nebeských bran

Hrála píseň Tam u nebeských bran. Lidé sedíce ve čtyřech řadách na černých lavicích smutně hledí vstříc scéně, kterou ona hudba dotvářela. Jakoby časem oprýskaná rakev, v ní jeden z nás, milující člověk, jenž společně s bezcenným kusem dřeva vytvářejícím poslední schránku a domov těla mizí uprostřed plamenů, které jen skrze zavření oné nebeské brány neuvidí nikdo, dokud sám se mrtvým nestane. Ten neuvěřitelný žár pálící srdce, mísení všeho živého s neživým a naopak, černočerná tma, popel, prach, a to je tak asi vše.

Houfné davy pomalým krokem vycházely z kremační síně, někteří se slzami v očích, jiní již s posmrkanými kapesníky a pohledem, který má rozlehlému okolí signalizovat, jak je každý smířený s tím, že smrt patří k životu. Uprostřed tohoto davu postával jsem i já. Bez zármutku, bez slz, bez života. Nikdy mi nebylo blízké ukazovat celému světu na odiv, jaké hrůzy se v mé roztrhané duši dějí a v případě ztráty blízkého mne toto naplňovalo dvojnásob. Je to celé morbidní a cynické! Sotva co dozní poslední akordy oblíbených písní zesnulých, smuteční hosté zapomínají, nebo spíše chtějí zapomenout. Bez jakýchkoliv výčitek se během několika desítek minut usadí k rezervovanému stolu vyhlášené restaurace a z peněz po člověku, který ještě pár dní zpátky dýchal stejný vzduch jako oni, prolívají si chřtány litry alkoholu se vzpomínkou na toho, jenž odešel. A žár zatím ustupuje, z těla nezbylo zhola nic, černočerná tma mění se ve světlo, které však mrtvá duše už nikdy nespatří, a popel ledabyle sypaje se od urny rozkašlal dva příslušné spalovače mrtvol k otázce s úsměvem na rtech: "Tak kdo je tam další?!"

Dochází k slavnostnímu přípitku! A mně se chce zvracet! Všechny tetičky a strýčkové mě lehkým drbnutím do ramene nutí k trochu většímu žalu, jsem teď pro celou rodinu cynickým bastardem, který neuroní ani slzu a vznáší se na obláčku vlastní geniality, kterou taková banalita jako smrt nemůže nijak rozhodit. Přijímám tedy tuto roli, jsem smířen se stavem světa, s tím, jak lidé hodnotí jiné, a přitom nemají nejmenšího ponětí, co svírá jejich srdce a jak nuzný je jejich žal. Po několika kolech panáků ledové vodky, kterou jsem odmítl a tím prohloubil pohrdání vůči sobě samému, vyvstává na tvářích všech podivný úsměv, smutek se ztrácí nebo se schoval pod alkoholové opojení. Ti, co ještě před chvílí komisně vítali slova prázdné fráze "upřímnou soustrast", jsou až nyní upřímnými a soustrastně mezi sebou upíjejí poslední mozkové buňky, kterých už před tím bylo pomálu.

Synové, dcery, vnoučata, zkrátka všichni se začínají ukazovat v tom pravém světle a ti nejodvážnější, snažíce se rozvolnit zábavu o něco více, vypravují o zesnulém historky, které jej líčí v optimistickém duchu v duchu hesla zastírajícího realitu "o mrtvých jenom dobře."

Bože dej, ať tohle můj děd z nebe nevidí!

Má matka začala vypravovat: "Jó, děda. Děda byl fakt skvělej! Každej víkend na nás zazvonil a my všichni jsme se seběhli do kuchyně jenom proto, abysme si s ním zase mohli trochu popovídat. To víte, bydlel na stáří už sám, ale neměl z toho takový ty depresivní stavy a negativní názory. Bral ten život takovej, jakej byl, a to jsem si u něho vždycky strašně vážila. Když vždycky odcházel tak nám předal naostřený nože, kdo umí, umí, něco tak ostrýho jste fakt neviděli. Klidně skočím domů a ukážu vám, jak to řeže... To jste neviděli děcka!"

V tomto duchu matka pokračovala a ve mně se vařila krev.

Moc dobře si vzpomínám, jak děda dorazil jednou za dlouhý čas o víkendu k nám, kvůli tomu, že se ve svém prázdném domě cítil strašně sám, a že večery jsou neustále delší a delší. Fyzicky byl na tom i přes svůj pokročilý věk opravdu dobře, ale jeho duše strádala. Kdykoliv se objevil u našeho prahu, tak matka se slovy "a jé děda, co zase otravuje" pustila ho dál, a kromě nabídnutí vody k pití ptala se stále dokola na to, zda jsou její nože naostřené, protože to byl zřejmě jediný důvod, proč jej vůbec vítala. Nikdy se ke konverzaci s ním nesešel celý dům, co hůře, jeho strádání jsem poslouchal pouze já a již zmíněná pragmatická matka. Když poté děda odcházel domů, sám vstříc tmě a nekonečné samotě, matka kontrolujíc nože křikla, že je to děs, že děda už ani ty pitomý nože naostřit neumí. Že sem pořád jenom leze a otravuje, i když na to nikdo nemá čas. Že prý máme přece vlastní životy a nemůžeme se pořád starat o naše rodiče. A že když si teda ten čas uděláme, tak na oplátku ani ty nože nebudou. Podívej se na to, tupý jak prdel!

Po chvíli ke stolu číšníci přináší nadívaného krocana a k porcování se již v poněkud společensky unaveném stavu přihrne matka a uchopivši nůž řeže do propečeného masa zabitého zvířete pro potěchu několika mlsných jazýčku za oponou piety. Při doteku ostří s jemnou kůží vystříkl nahromaděný tuk do všech směrů a poprskaný ubrus snáší kapky mnohem hůře než osazenstvo, jež si v současné době hlavu z ničeho nedělá.

"Je to tupý, tímhle se nedá krájet!": zvolala matka a pohrdavým gestem pohlédla na číšníka, který v mžiku zmizel v kuchyni.

"Jo, kdyby tady byl děda! Ten to nikdá tupý neměl!"

Zaznělo místností a mimo souhlasných pokyvování hlav, jsem jediný já ustrnul a do očí se mi z čista jasna hnaly slzy. Slzy všeříkající. Slzy těch, kteří vskutku chápou, co to znamená někoho ztratit. Slzy těch, kteří smutní duší a ne tělem. Slzy lidí, kteří žijí v obludném světě, a právě pochopili jeho pravidla, s nimiž se nelze za žádných okolností smířit.

Mizím z restaurace, cestu mi křižují vyčítavé pohledy měnící se z pokyvování na nesouhlasné kroucení a slzy dráždí zraky všech, neboť se správně má brečet během obřadu, nikoliv při pohřební slavnosti. Pohřební slavnost - láskyplný termín.

Restaurace se nachází vedle hlavní cesty, kterou denně protnou tisíce a tisíce aut, a já přesto stojím uprostřed ní a kolem mě na kilometry daleko žádný zvuk dopravního prostředku.

Jdu, běžím, netuším. Je naprosté ticho, slunce během chvíle zašlo a mé tváře stále obtékají slzy. Od této chvíle už napořád. Nebeská brána je nade mnou a pode mnou celý svět. Jen rozjímám, jaké by to bylo, kdyby se z té černočerné tmy, jež mě obepíná, vyřítilo auto a v jediném okamžiku všechny iluze mé hlavy vyhnalo do vzdálených a nepochopitelných sfér. Krásná to scenérie. Zatímco někde lidé pijí a baví se spolu, jiní oplakávají své zemřelé a někdo možná právě teď v osamělosti umírá, a dokud se nevyvěsí parte, nikoho to tolik zajímat nebude.

Nejspíše by vzhledem k mému věku byl plný kremační sál, lidé by brečeli, smutnili a možná vzpomínali na to, jakým úžasným a citlivým mladým mužem jsem byl a celá má role toho, který se vymykal zvyklostem, velícím plakat na pohřbu a opíjet se po něm, by v mžiku byla ta tam. Byl bych opěvovaný, chápán jako mučedník doby a nešťastného osudu, celý svět by zapomněl, kým jsem skutečně byl, a navždy by se po okolí tradovalo mé jméno, nesoucí s sebou odkaz násilím utišeného mladého člověka.

Život je smutný a nebeská brána je vysvobození. V dálce už vidím dvě oslňující světla motorového vozidla a vím, že jsem na cestě.

Na cestě s neznámým koncem, nepochopeným začátkem, mísení všeho živého s neživým a naopak, ale již chápu, že není nutné zemřít, aby vaše tělo sešlo na popel a prach.