Doufat nebo zapomenout?

Stojíme na schodech. Ona na tom vrchním, já o dva schody níže. Vystoupím za ní na tu nejvyšší metu naší krásné současnosti a pokusím se ji políbit. Jsem odtrhnutý, nejsem tady správně.

"Miluju tě, ale nemůžu si to teď posrat."

Dveře jednoho paneláku se zavřou a člověk stojí uprostřed ničeho s vědomím, že ačkoliv má svůj důvod být zrovna tady a je jednou z dvojice nejdůležitějších postav této krásné současnosti, existují důležitější věci, než je láska. Není to odmítnutí, je to zločin. Zločin, který nikdo nepotrestá. Zločin, který nikdo neuvidí a nebude schopen jej racionálně posoudit. Protože tady nic racionálního není a na to, drahý světe, nemáme metr. Bohužel nebo bohudík? Spíše bohudík, všichni bychom byli vinni.

Kráčím nocí a každá lampa, kolem níž se mihne můj stín, zhasíná stejně jako iluze o předešlé chvíli. Není to rozčílení ani smutek, co v těle vaří krev. Je to vymazaná existence jednoho člověka a jeho nahrazení prázdnou schránkou na stereotypní kafrání o nespravedlnosti světa. Přijdu domů, sednu za stůl. Píšu do tří do rána, ačkoliv nemám ponětí o čase, ačkoliv nemám ponětí o čemkoliv. Ztratil jsem vnitřní orgán pro nedůležitou věc, a za to mě postihl zasloužený trest. Propsal jsem se přes noc do dne, ze dne do týdne, z týdne do měsíce a z měsíců se staly zářezy na zdech, ze kterých jsem po čase vypočítal nuznou délku tří let. Tři roky sezení za stolem, tři roky poezie. Tři roky, během kterých jsem dosáhl všech svých racionálních cílů, jež jsem si v dětské hlavě vytvořil. Všechno se to stalo samo, zatímco jsem seděl za stolem. Nevím o tom a je mi to jedno.

Vzpomínám si, říká se "jako by to bylo včera", a možná to taky bylo, protože jak dávno je deset let z dvacetiletého života? Byla tma, propotil jsem celou peřinu a na polštář jsem si den po dni dělal moře plné smutku. Proč? Matka se mě tehdy zeptala, co se děje a já jsem jí nedokázal vysvětlit, že nic. Že se neděje nic, co by mohla pochopit, protože to nechápu sám. Bál jsem se smrti, ale ne toho jevu, že vaše velectěná existence zmizí. Děsila mě představa, že zmizí všichni okolo, ti lidé, na kterých mi záleží, všichni, kvůli kterým mi stojí za to být a já tady zůstanu sám ještě dlouho a budu hledět do budoucna a říkat si, kdy mě konečně nějaká vyšší moc vysvobodí z téhle samoty. Brečel jsem, protože jsem věděl, že tento stav je nevyhnutelný.

V následujících deseti letech jsem si vymyslel obranu. Představa, že postupně budu sedávat u nemocničních lůžek, modlit se, ať se neděje to, co se stane za krátký okamžik a plácat přecitlivělé kecy o lásce, u kterých mě bude mrzet, že je říkám až teď, rozkládá jakékoliv snažení žít. Je to zlé mít strach z budoucnosti, je to strach z něčeho, co není, z něčeho, co nevíme, jak vypadá nebo jak vypadat bude. Ale to neznámo, ta nevědomost sžírá mysl.

Všechno jsem to vyřešil. Všem, na kterých mi tolik záleželo, jsem ve zcela odlišných situacích řekl ty plané fráze, které bych ze sebe chrlil u smrtelné postele se slzami v očích za pár let. Řekl jsem "mám vás rád" a lidi odporovali, říkali ať toho nechám, že to není vhodný a kdo ví, co ještě. Fráze "miluju tě" je přijímána tím, kdo ji akutně potřebuje slyšet, a ne tím, komu je upřímně adresována. V opojení sebevědomím, alkoholem nebo čímkoliv jiným jsem všem svým milovaným tohle řekl, abych nikdy nelitoval a litovat taky nikdy nebudu. Nechci se celý život strachovat o to, že všechny ztratím, tak jsem neobvykle řekl pravdu. A nikdo z nich to nepřijal. Deset, dvacet nebo možná sedmdesát let před nemocničními lůžky, pohřebními průvody a posmrkanými kapesníky jsem se se všemi rozloučil a všechny ztratil, zatímco jsme chodili pořád kolem sebe, nedívali se do tváří a pro dobro obou stran dělali, že se nevidíme.

A najednou sedím na kopci za městem. Tam, kde jsem sedával vždycky, když jsem nechtěl vidět svět kolem sebe a aspoň na chvíli se snažil zapomenout, nebýt účastníkem této kruté hry. Pozoruji celé město a celé město mi leží u nohou. Na dosah ruky mám vše důležité. Někdo hledá v životě štěstí a nemůže ho najít, mění sám sebe, chová se tak, aby se nějak zachoval, a přesto pořád není šťastný, neví, kam má jít. Já vím, kde mám štěstí. Vím, jakou cestou se vydat. Tohle město mi zrcadlí vše a z dálky bych ho teď mohl celé chytit do dlaně a skončit naše společné trápení, ukončit hru. Je horší nenalézt štěstí nebo vědět, kde je, ale nesmět se přiblížit? Nevím, ale vím, že nesmím. Za noci se všechny světla tulí k sobě a všechno pro mě důležité je na dosah. Bohužel ne na dosah mé ruky. Sedím ve tmě na kopci za městem. Jako každý rok v tento čas, všichni a všechno se mění, jenom tato scéna zůstane stálá.

Napíšu báseň, budu ji číst, někdo mě za ni bude chválit, někdo si bude myslet, že jsem výjimečný, někdo se mnou kvůli tomu zůstane celou noc, někdo mě ráno vzbudí a bude se mnou chtít být déle než jednu tmu. A příští den zas přijde někdo jiný, navštíví spiritualitu slov, rozplizlé srdce na papíře a bude se rozplývat nad poezií, kterou prozatím nikdo nepochopil. Úspěch, peníze, noci plné čehosi zvláštního, důvod, proč žít, důvod, proč přidávat další hezké okamžiky lidem okolo, důvod se zase smát a být šťastný. Ano, takovým jsem se stal, když se mé rozjímání na kopci za městem změnilo v prázdnou vzpomínku bez významu. A lidi mi říkají, abych se smířil s faktem, že ke mně život nebyl fér. Abych si nestěžoval a vážil si toho, co mám. Abych nebyl zhýralý, když mému životu nic nechybí. A ti lidi, všichni mají pravdu. Ale já jim vždy v duchu odpovídám, že můj svět je sice krásný a plný štěstí, ale když zavřu oči a vyslovím slovo láska, představím si něco úplně jiného.

Všechno mohlo být úplně jinak. Možná. Kdyby. Kdyby ta paní v roztrhané bundě na zemi na náměstí nekouřila od čtrnácti krabičku cigaret denně, neumírala by na rakovinu plic. Kdybych se možná v mládí neloučil se světem, měl by větší touhu vidět, že jsem stále jeho součástí. A kdybych ji na tom nejvyšším schodu tehdy políbil, možná by bylo vše, tak jak má být. Nebo taky ne. Nešťastný by byl někdo jiný, někdo jiný by právě teď umíral na rakovinu plic, někdo jiný by se loučil, na někoho jiného by svět zapomněl, a ačkoliv je tento fakt až příliš hořký pro slabý orgán, jakým lidské srdce je, nezbývá než přijmout nezáviděníhodnou pozici předem prohraných karet v rukou a hrát tuto partii až do konce. Pro sebe, pro ostatní, pro bezvýchodnost nebo prostě jen proto, že není špatné hrát, když už ve hře jsme. A rozhodně je nám hořko všem a nemůžeme spolknout křivdy světa, minulosti a tu neutichající nespravedlnost, která se nám před očima vybarví vždy, když se vrátíme na své kopce za městem.

Doufat nebo zapomenout? Jako jeden ze statisíců stojím na rozhraní dvou neuskutečnitelných možností a vybírám si zlatou střední cestu být v nicotě, prázdnu, mezi světy, mezi lidmi a pozoruji, že ačkoliv se člověk nachází v sebebezvýchodnější situaci, je vždy o něco dál, než tomu bylo na začátku.