Střízlivým zrakem
V abecedním pořadí. Člověk jen přistoupil, nahlásil svoje jméno, výšku, váhu, pohlaví a šel. Jakoby nic. Hrálo se na důvěru a všichni stále věřili, že se na ni hraje. Byla to zvláštní doba. Když jste pomalu přistupovali, podivní lidé podivného zjevu podivných otázek a podivných názorů se na vás tak dlouho dívali podivně, až jste si nakonec uvědomili, že podivnost je norma. Norma je normální a co je mimo normativnost je podivné, přestože podivným není. Odškrtli si ze seznamu moje jméno. Stál jsem tam v řadě v čekání na něco, co nejspíš nepřijde a je skutečně velmi složité to lidskými slovy pojmenovat. V dotazníku, který ležel na stole, jsem měl za pomoci pár soudržných znaků nesoucích význam zapsat podstatu svého života do kolonky smysl a nevěděl jsem, jak lze zapsat fakt, že více smyslu života není, pokud člověk nevnímá smysl po vzoru většiny.
Byla to zvláštní doba. Ve spodním prádle jsme se všichni do jednoho promenádovali po bulvárech s obscénními názvy a někde pod světelnou signalizací značící patrný konec naší cesty se rozzářilo něco jiného než zář reflektorů, na které už tu byl každý zvyklý a chápal to v rámci normy. Svítily oči. Tam na konci ulice. Po nahlášení, odškrtnutí a vyplnění dotazníku, chybně samozřejmě, se zpovzdálí linula záře jiného typu. Byla tak příjemná na pohled, nerazila, neničila žádnou fantaskní představu o světě, hřála a hladila po těle jako vyhynulá definice biedermeieru, jejíž idylické fráze si davy uchovaly jen jako vzpomínku na zadané téma k vysokoškolské zkoušce.
Chtělo se ruce dotknout se. Jít blíž. Hnát se za tím světlem. Dvěma signálům řeči, která se nevázala do slov, ale emocí proudila vzduchem, zatímco se svět nečinně otáčel dál za svým smyslem, kterým bylo v definici koloběhu dosáhnout začátku, tedy konce. Uhranutý tím světlem. Jako cizinec na scestí, neuvědomující si scestnost svých cest. Jen jít za tím cílem. Jen se dotknout, jen spatřit a pak třeba bude vše jiné. Pak se třeba začne nakládat s podivností jinak, pak třeba nebude normou pro normální, pro něž je slovo "normální" urážkou. Svědkem rozjímání nad rozjímáním o svědectví času se stal člověk. Člověk podivný svou nepodivností. Nu což, je přeci třeba přistoupit, odškrtnout a vyplnit. Konec hry, příští zastávka dle normativního manuálu, jak se dopídit pravdy a štěstí.
Všechno přijato. Je třeba přistoupit na pravidla psané pravidelností a tendenčností těch, kterým po dlouhou dobu nepřipadalo divné, že veškeré fyzikální veličiny pouze ustrnuly na svých teoretických výkladech. Tohle jsou realistické myšlenky o světě, který v jedné vteřině přestal být reálným. Tam, kde člověk dýchá pro dech a pozoruje bytí kvůli bytí ze spatření, by se toto zjištění nejspíše chápalo jako katastrofa. Katastrofa všeho a všech, neboť dosud nebyla vyřešena záhada problému, jak se postavit katastrofě, která nezabíjí, nelze ji spatřit, působí v dlouhodobém horizontu, většina si jejího příchodu vůbec nevšimla a zbytek bystřejších se schoulil do vláken rezignace, ignorance či sebevraždy. Hloupost vládne světu a zbabělost je výsadou géniů. Kdo je tedy viníkem a na koho ještě můžeme být hrdí?
Létalo hlavou. Toto vše, když se jedinec snaží vymknout z okovů. Neviditelných pout kolem brány empatie. A najednou nic. Stačilo spatřit ty oči, dvě světla před tunelem. Dvě světla na začátku všeho. Dvě světla předtím, než se ponoříme do tmy. Čas přestal ubíhat. Mílové kroky se táhly vzdušnými čarami po předem narýsovaných rovnoběžkách k lidskému pochopení. A já utíkal, stále zrychloval, nic nemůže zastavit touhu člověka, který touhu nevnímá. Jenom ten konec. Netuším, co přinese, co může dát. Jen vím, že je důležité tam jít, že to, co dokáže v normativním světě utáhnout jednu nepodstatnou existenci za podstatou sebe sama, je přeci jen smyslem.
Světla však stále zůstávala v dáli. S každým krokem se začínala objevovat skepse z možného nedokončení nestanoveného úkolu. A co? Jde přece o to jít. Za tím svým, ať už je to cokoliv.
V té chvíli, kdy přišla tato slova, prázdná jako všechna ze slov, něco se zastavilo. Nešlo však o čas, nešlo však o prostor. Jen dotykem té pravdy lidské podstaty, bylo vše jiné. Navzdory normě bylo najednou normálním neřídit se předepsanými hesly, jak se má žít, jak se má jít, jak se má dostát cílů, jak se má postupovat za tím, čeho vlastně nechceme dosáhnout, jen nám to předepsal manuál úskočné mysli bránící se před vědomím katastrofy, kterou jsme zastrašili hloupostí a smutkem.
V té chvíli, kdy přišla tato slova, prázdná jako všechna ze slov, obě světla se přiblížily až na nepříjemný dotek. Propálily střízlivý zrak a umožnily vedle spatřování konečně vidět. Zase brána absolutna? Další kýčovité označení pro něco, co nevíme, co je? Nevím, co nevím, co je kýčovitým označením, bránou absolutna a samotným absolutnem. Pouze jsem si uvědomil, že to s tou podivností nebude přeci jen tak zlé.
Bílým písmem tam bylo vyryto do každé ze zdí, že důležitost lidského počínání leží jinde, že lze dosáhnout čehokoliv, za čím se krok vydá, že při cestě je možné být šťastný štěstím a že na konci je možné být ze štěstí nešťastný. A že vše, co se uděje a stane, je jen malichernou představou o smyslu života, který je pravými okovy kolem emocí každého z nás. A že, když člověk dokáže krutým bojem, trnitou cestou a bolestí nitra nevídané věci, nestačí si povšimnout, že vším hmatatelným, pragmatickým a věcným nejspíše připravil život o něco mnohem krásnějšího a podstatnějšího.
Chvátal jsem po pobřeží zastavené mlhy
kotníky mi přirostly ke zmrzlým vlnám
jemně přinášejícím západ ve stříbřitých jehličkách
a dochvátal jsem
Mezi normálními
normálním
s normálními názory
normální mluvou
normálními myšlenkami
na normální věci
normálního světa
Dochvátal jsem
protože se mi z té normy zamotala hlava
byla to norma všech
a norma nikoho
Nikým jsem byl já
subjektem, který prožil dobu za mě
a zatímco se snaha dotýkala nebes
absolutno si olizovalo ztýraná záda
v čekání na selhání
které přišlo
Přišlo, protože jsem chtěl
neboť pokud je norma západ stříbřitých jehliček
chlad zmrzlých vln
a přirostlý pohyb nehybného chvátání
budu sám zastavenou mlhou
všech norem
Protože vše, co se událo
se neudálo mnou
Vše, co se odehrálo
se neodehrálo mnou
Svět mi odleskem řekl
že
V tomto světě
na mě nikdo nečeká
Já čekám v tom dalším
na vás
Světla zhasla. Tam, kde byl člověk chvíli sám v bezvládí času a prostoru, se opět otevřel rozlehlý bulvár plný umělých světel a nápisů nabízejících vše, co si může plná kapsa dovolit. Najednou to všechno bylo ještě odpornějším a banálnějším než dřív. Ale nač se dojímat, stále to bylo lidské. Přesně takové, jakými jsme my.
Z kanceláře vylétla otázka na moje chybné zanalyzování osobního života. "Pane, špatně jste vyplnil kolonku smyslu života! Pojďte to, prosím, opravit." A já šel, v absurditě těch kroků zpátky, kde svět potřeboval vědět, kam se uchyluje a kam by se spíše měl vést. Vzal jsem dotazník, přeškrtal jsem vše doteď uveřejněné a do té chybné kolonky jsem se snažil vepsat to, co se mi v hlavě míhalo během krátce dlouhých setkáních se světly.
Bylo pozdě. Byla to katastrofa. Ať člověk napíše cokoliv, na papíře je cokoliv čímkoliv a nejčastěji prázdným slovem. Vypálené oči se tedy pokusily zapomenout, tam někde v hloubi však stále věděly, co je nejdůležitějším, co nelze uchopit, co je krásné, co nás chrání, co nás ničí a co nakonec nenávidíme, protože jsme pouze lidmi. Lidmi na normy a vyplňování dotazníků. Někdo to tak chtěl a tím někým jsem já, je mi líto lidí, je mi líto, že jsem člověkem, je mi líto, že musím kooperovat s nádobami na vodu a voda mne plní marnivostí života. Vzal jsem propisku a zahodil ji tak daleko, jak jen to šlo. Vyřadí mě ze seznamu, nenechají mě přistoupit, neodškrtnou si mě. A o to přeci jde. I kdybych ty světla už nikdy nespatřil, na konec se dívám střízlivým zrakem a pro tu střízlivost vědomí jsem ochoten permanentně se smát nad bezvládností těl, u nichž jsem si bláhově nalhával, že nevymění cit za vymyšlený koncept nefungujícího systému hodnot, které každý svým počínáním porušuje. Lze porušit sebe, konceptu je třeba se bát. S přáním světel pro všechny, nevidí je ten, který jimi je.