Za okny
Za okny, lidé chodí různými směry a náhodně a nenápadně na sebe narážejí při cestách neznámo kam. Jak mračna putují z bodu do bodu a je velice těžké odhadnout, zda je jejich cíl cesty správný či nikoliv, zda se naplní očekávání, které celá cesta měla přinést, a jestli stálo za to vydat se zrovna tamtím směrem. Všechno je jednou velkou neznámou a já to neznámo pozoruji nehybně na piedestalu vlastního světa a nevím, proč to pozoruji, nevím, proč jsem dosud neztratil zájem a ani jeden z těch zaslepených smrtelníků vizí vlastní cesty netuší, že jej někdo pozoruje, že někde v tmavé místnosti, kde ještě nedávno svítila alespoň jedna žárovka zaprášené lampy, stojí někdo, kdo má co činit, má co říct, ale nehybně a v mlčenlivosti stojí za neprůhlednou záclonou matných obrysů zrcadlících temno těch zašlých ulic a každého prospěšného kroku jedinců, kteří bez ohledu na cizí kroky upalují za tím svým.
Sedni si taky na chvilku. Poslední dobou jenom stojíš u okna, díváš se a sám nevíš kam nebo na co. Myslíš si snad, že někdo dneska potřebuje lidi, kteří jenom nečinně hledí do prázdna a místo pomoci ostatním za přispění svých poznatků a znalostí libě masírují svoje ego, svou krásu bytí, tu nenasytnou touhu po ocenění vlastního intelektu? Fakt si myslíš, že tohle k něčemu je?
Nic není k ničemu. My všichni jsme k ničemu. Zatímco tam venku se každý žene za svým životním štěstím a čím dál víc ubližuje svému okolí, já nechci být součástí tohoto komplotu proti světu. Nejsem ani aktér, ani pozorovatel. Jenom mi prostě přišlo nepatřičné hnát se za něčím, v čem nevidím smysl, v čem se neumím orientovat a co nekoresponduje s tím, jak vnímám ty okolnosti, kterým se tady bláhově začalo říkat svět, náš svět. Náš, ale čí?
Jako bych tohle neslyšel už tisíckrát. Každé tvoje slovo je opřené jenom o ten tvůj podle tebe neprůstřelný základ, že si všechno dokážeš odůvodnit a pro sebe obhájit. Ale takhle to prostě nefunguje a nikdy to fungovat nebude. Chápu, že si chceš i nadále hrát na toho, který si je vědom toho, jak se věci mají, který má pravdu a ví nejlépe, jak s ní naložit. Napadlo tě ale taky někdy, že tohle společenství lidí už ty tvoje tmářský hodnoty dávno nectí? Že i když tu pravdu možná skutečně máš, nikoho nebude zajímat, protože dnešní člověk má jiný problémy, než řešit podstatu všech věcí? Říkáš, že jsou lidi bezohlední a myslí jenom na sebe. A ty jsi copak jiný? Vědomí tvých schopností ti zatemnilo rozum a máš pocit, že díky tomu můžeš ostatním říkat, co je správné.
Dobře víš, že tak to není a moje touha tímto směrem nikdy nešla. Správné není jedno, správné je vše, k čemu se člověk uchýlí srdcem. Někoho to může ranit, někdo se tím může ranit sám, ale v podstatě věci jde o to, aby každý věděl o tom, co dělá a jaký má k tomu důvod. Kdybych se chtěl nad ostatní povyšovat, tak nestojím tady, ale házím na ulicích manifesty do všech směrů a přesvědčím ty masy o tom, jak má být člověk člověkem. A nebylo by to kvůli vědomí mých schopností, ale proto, že je to možné. Moderní člověk je to nejslabší, co moderní doba přinesla. Jediný zachovalý atribut je zvířecí dravost, která ale jen čím dál více prohlubuje propast mezi námi. Byls to ty, kdo mi první řekl, že píšu dekadentně a já na to reagoval slovy, že dekadence je nejcharakterističtější postup realismu pro dobu, ve které žijeme. Nic se nezměnilo, a dokud tady budeme, tak se taky nic změnit nemůže.
Vzpomínám si na to, ale ať se ti to líbí nebo ne, tak od té doby se změnilo mnohé. Když si sem za mnou před několika lety přišel, byls jenom schránkou na sebelítost a zoufalství. To dno, které jsem spatřoval skrze tvé oči každým dnem bylo něco nepopsatelně hrozivého, a právě proto jsem tě u sebe nechal, chtěl jsem ti dát šanci, abys zachránil sám sebe, i když tobě to bylo vždycky příliš málo. Když si tehdy přišel, byl jsi živ pouze z té své sebelítosti a stravoval ses ní každou vteřinou, každým veršem, každou metaforou a tím také započal první kapitolu k nápravě, ale vsadím se, že kdyby ses od toho okna, do kterého hledíš už několikátým rokem otočil, v očích by ti zářil jenom poslední záblesk minulosti. Přestal si žít ze sebelítosti, ale sebelítost žije díky tobě. Byl bych nejradši kdyby ses ani neotáčel.
A ty se mi divíš? Přišel jsem jako člověk bez ideálu. Člověk, který ví, co má dělat, ví, kvůli čemu tady je, ale slova jsou strašně chabý nástroj k tomu, aby změnila přemýšlení lidí, aby změnila svět, aby změnila svět k lepšímu.
Řeči, řeči, řeči. Kdybych to neslýchával pořád dokola, asi bych i uvěřil tomu tvému ideálu. Jenomže tohle je jen typická nabubřelost vás pánů umělců. Myslíte si, že nesete tíhu doby na bedrech a všichni ostatní jsou hloupí a nechápou, jak nadčasoví a geniální jste. Ale řekni mi upřímně, i kdyby každý z těch lidí venku pochopil, před jak velkou katastrofou varuješ, myslíš, že by se někdo poučil? Nebo by ses jen nechal poplácávat po ramenou a líp by se ti pak usínalo s příjemným pocitem, že se někdo ztotožnil s tvými slovy? Alibismus v praxi, to je celé.
Kdybych byl alibista a šlo mi jen o plácání po ramenou, psal bych slaboduché románky pro čtenářské masy a nebavil bych se s tebou. Nebylo by třeba, zůstal bys jenom šmouha na mém čelním skle, jejíž krásu jsem nedokázal postřehnout kvůli lobotomii vlastní neschopností. Takhle bych to nikdy nechtěl, nedokázal bych se sebou žít.
A teď to dokážeš? Tak to dokaž. Jsi všem jenom pro smích, zavřel ses tady jako v kobce na vysněné štěstí, a ačkoliv to nedáváš znát, každým okamžikem tě svírá vědomí toho, že to štěstí nějak nepřichází. Tapetuješ si zdi knihami, o kterých víš, že je stejně nikdy nebudeš číst a každá další stránka je další zrnko písku na misku vah značící tvůj rozpad. Již brzy se celá knihovna zhroutí a tobě dojde, že ani ty ani nikdo na tomto světě není schopen v sobě nést tíhu všeho kolem, ještě aby byl tak naivní a myslel si, že se té tíhy dá zbavit a všichni budou žít šťastně až do smrti. Nevím, jsem z tebe zklamaný. Sousedé tě vidí jenom když si sem neseš další svazky dávno mrtvých autorů nebo neukojené touhy bezduchých kurtizán.
A k čemu to?
Naivitu mi neber. Bez naivity bych nikdy nemohl dělat to, co dělám. A "bezduchá kurtizána" je dost přehnaný tvrzení. Byli jsme tady, spolu. Byli jsme šťastní.
Šťastní? Spolu? A jak dlouho? Rok? Měsíc? Tu nepatrnou setinu vteřiny bytí, kdy ona chtěla zjistit, kým skutečně jsi a došlo jí, že se to nikdy nedozví, a ty, který ačkoliv nechtěl vědět nic, zjistil, že ona není tou, kým sis myslel, že je? Plané řeči, nejsi pouze k smíchu, ale i k pláči. Jsi stejný jako tvoje verše.
Ano, moje verše. Jsme stejní, bohužel lidi nejspíš zapomněli, že za každým slovem stojí člověk, člověk stejný jako oni, člověk se stejnými problémy, člověk, který neví kudy kam. Myslíš si, že jenom hledím z okna a moje počínání skončilo na sebelítosti. Nelituji sebe, lituji těch dole. Možnost vidět krásu světa a pochopit, že je neudržitelná, mi bylo největší poučením života, a ačkoliv je nemožné jedním tělem toto poučení pojmout, jsem obdařen větším darem, než ti šťastní se zraky skloněnými do země. Dostal jsem od tebe šanci na nápravu a tohle je ta poslední šance vykročit vstříc nápravě. Pod knihami se bortí ideál a myšlenky, na které se přicházelo celá staletí, nemůže unést tak bídné stvoření jako básník. Tma nám zastřela zrak, ale dala možnost opět spatřit světlo. Světlo na začátku cesty. Ze tmy pozoruji, kam se tato generace ubírá a nevěřil bych tomu, že si jednou řeknu, jak je dobře, že poezie umírá a básně zůstávají nepochopeny. Moje slova by mohla být zneužita.
Jsem v kobce za soumraku a nad tímto světem se pomalu rozprostírá noc. Čekal jsem příliš dlouho na to, až se stane zázrak, až se zamčené dveře této kobky samovolně otevřou a já spatřím ten smysl všeho, kvůli čemu jsem na tomto místě strávil tolik bolného času. Otáčím se od okna, pokoj je prázdný, prázdnější, než aby tu žil alespoň jeden člověk zírající ven z okna.
Cítím neuvěřitelný chlad. Kolik se toho stalo, zatímco jsme byli otočeni zády k realitě? Kolik se toho stalo, zatímco jsme pozorovali životy jiných a sebe sami opomíjeli kvůli nepochopitelným ideálům? Končím tuto diskuzi, nechávám knihy ležet ladem pro jejich vlastníka, pro tebe, a na ramenou chci nahmatat pouze tvoji dlaň, dlaň mého mentora, dlaň, kterou jsem nestačil nikdy srdečně stisknout, a přesto mi zachránila život. Já nedokázal zachránit nic. Škrtnu sirkou a báseň, na níž jsem pracoval celý život, změním během okamžiku z výjimečnosti mysli na bezvýznamnost popela, takto pomíjivé je pobývání na světě. Jemnými krůčky přikračuji stále blíže ke dveřím a chci se dostat pryč, pryč z pasti, kterou jsem vytvořil při touze po něčem nehmatatelném, nepatřičném a zbytečném.
Tma mi komplikuje vidění a můj život se jako mávnutím proutku přestává rýmovat, někde mezi hlavou a srdcem praská vnitřní předěl, který každý z nás může naplnit láskou nebo nenávistí. Stránky knih se rozlétly do všech směrů, bortí se impérium padlého souputníka pekla a dveře se otevírají, nikdy nebyly zamčené. Do prostoru se valí oslňující záře budoucna, jež bude pro pleť příjemnou tak moc, jak si nechá člověk líbit, jak daleko dokáže zajít, a přestože noc zakrývá celé město, lidé stále putují různými směry, náhodně a nenápadně na sebe narážejí při cestách neznámo kam, a až jednou jeden z nich zvedne hlavu do výšin, možná zahlédne odlesky světla ze zapadlé místnosti, ale záhy mu dojde, že skrze záclony matných obrysů nelze nikdy dokonale spatřit, co se skrývá, Za okny.