Chtěl bych napsat knihu

Chtěl bych napsat knihu. Možná jenom pár řádků. Možná jen několik slov. Několik slov o tom, jak je nemožné několika slovy popsat to, co bych si slovy popsat přál. Jenom pár řádků o tom, jak je složité v pár řádcích uchopit složitosti slov, které se ti snažím psát. Chtěl bych napsat knihu, knihu o tom, co pro mě znamená tonout v rozjímání nad nedostatkem několika slov a neschopností pojmout jejich význam do pár řádků. Chtěl bych napsat knihu - knihu o tobě.

Pod lampou večerního ticha si z večera ticho ukrajuje až příliš na to, jak mi s tmou připomíná události, které si v současné hodině můžu v hlavě pouze přehrávat. Pod stropy panelových domů se v osamění z osamění tisknou cizí těla k sobě a cizota ztrácí smysl s prvním opravdovým dotykem. Pod peřinou načechranou ranním průvanem z neodtažených oken smývá se vůně padlého večera, toho, co si s minulým tichem ukrojil až příliš na to, aby nám cokoliv připomněl, aby pro nás cokoliv znamenal. Pod lampou nebes, pod stropy země, pod peřinou ze slov, kterými se snažím bez známky banality uplést pravdu o světě, který na pravdu a svět zanevřel.

Osvětluje mi každý další krok pouze vzpomínka na budoucnost. Časová osa se smrskla na kroužící se nelogičnosti cyklicky se opakující s každým naším zklamáním. Čas se kolem mě lomí, ale neláme srdce, proto jsem s ním smířen a směřuji směrem, s kterým láska nebolí, neláme, protože neplyne ani po ose, ani v cykličnosti, ale je stálá a věčná jen proto, že si to přeje. Osvětluje mi každý další krok jako vzpomínka na budoucnost. Je absurdita, kterou si lidé chtěli pro lepší večery uchovat v pohádkách a lživě je interpretovat dětem možná v doufání, že budou žít jinak, lépe, upřímněji, srdcem, možná ze strachu, že by jinak brzy zjistily, jak krutým to místo plné nesplněných pohádkových snů může být. Osvětluje mi každý další krok, protože je se mnou, protože je ve mně, protože je mnou, zatímco na kostelních hodinách křížící se rafiky ukončily čas. Ten, který už nikdy nikoho nezlomí.

A sbory pějících duší opěvujících neznámé hrdiny zmizelé historie zní do dálek, do nichž bychom rádi utekli vždy, když se nám nelíbí, co básníci píší svými metaforami o každém z nás, a přitom o nikom. Zástupy skandujících neznámých oslavují svobodu, radost ze života, život z radosti a svobodu skandování v zástupech pod zástěrkou neznámosti. Kdyby se jen ti všichni, co tvoří dav, chtěli poznat a znát. Třeba by poznali, že své blízké neznámé znají lépe než sebe sami. Třeba by poznali, že nikdo jiný, než oni sami nejsou. Oni sami. Sami.

Chtěl bych napsat knihu, ale nechci knihu psát. Možná jen pár řádků, které by po svém napsání vytvořily pár. Možná jen několik slov, kterými bych popsal tu naivitu lásky, pro niž jsem potřeboval vyplýtvat celý jeden list. Možná jen několik slov, které zní, že přes chtění, snahy, poezii, život, pravdu a svět je mým životním dílem příběh odrážející se ve tvých očích večerního ticha ukrajujícího si s každou bezvýznamnou vteřinou kousky mého já, které ti s prázdnými dlaněmi na hraně začátku vlastního konce jen za pomoci slov dokáže vyjádřit, že ta kniha, co bych chtěl psát, je již napsaná a čeká na svou jedinou čtenářku, která snad jednou rozhodne, jestli má příběh šťastný konec, tragické zakončení, nebo stejně jako zastavený čas ve svém lomu splývá s námi v nekonečnu s ironickým úsměvem nad slovem konec.