Stažené rukávy

Přišel jsem. Bez doporučení, bez klepání, bez jakékoliv žádosti či důvodu toho, abych přišel. Otevřely se mi dveře a já ze špiček vykročil vstříc něčemu, o čemž jsem neměl žádné představy, a ihned poté, co jsem zjistil, kde jsem, že nevím, kde jsem, uvědomil jsem si, že jediné, co chci, je odejít. Ale jak?

Čtyři stěny. Bělmo zastírá svou straností výjevy na zdech a na zdech se vyjevily obrazy, které bělmo kdysi spatřovalo jako pravidelné dění běžného rána bez východu slunce a deštivé oblohy bez mraků. Jakýsi chaos uprostřed uspořádané reality z nastřádaných majetků, jež každým dnem využíváme k uzavírání svých mentalit do stereotypnosti a milionkrát opakované fabule či zaklínadla, pravící, že cokoliv, co se stane rutinou, ať sebeodpornější či sebedestruktivnější, též se stává normálním. A normy bohužel netřeba. Bohudík, neb normy k nalezení není.

Úplnost ducha, neúplnost těla. Či tomu snad kdy bylo naopak? Zaklíněn v přemíře myšlenek upírá se zrak k jedinému smysluplnému a lidé nabyti, plni smyslů, cítí se jako jediní, a také se chovají, jako by tady jediní byli. Sami ve svých kruzích, šišatých útvarech, o kterých si sami nebo vzájemně nalháváme povrchní kecy o dokonalosti, ač víme, že nic takového není. Jak moc bychom však chtěli. Slunce pro dnešní večer nemohlo zapadnout, a proto ani nevím, jak osvětlit, že se právě brodím večerem. Hudba ustala, za stěnami se prolínají dialogy rozhádaných párů s ostře vypilovanými hláškami podprůměrných seriálů a do toho se v jedné z krysích klecí uprostřed tohoto přemnoženého sídliště rozléhá ticho a jedna krysa si pro dnešek řekla, že již není třeba vycházet něčemu vstříc, že není slušné nezaklepat na dveře, ačkoliv se otevírají samy, že je nejspíše ten správný čas nahlas činem promluvit o tom, jak těsná je tato klec, že nikdy nebylo příhodnější doby k tomu odejít.

Horká voda teče proudem, mlhoviny dechu všech těch, kteří se utopili z nerozvážnosti, hovoří prázdnými slovy do uzamčených kachliček jedné z mnoha koupelen a pára se jako jedový plyn od nohou táhne až ke stropu, odkud její horkost polévá hlavu jako poslední hřející dotyk odcházející milenky, na jejíž jméno jsme se nestačili zeptat. Zamlženo. Vše a všude. Ulehám do balzámové vody s vůní osudovosti a kůže se rozježí blahodárným pocitem, větřícím, lépe než lidská mysl sama, co přijde za pár chvil. Ta bezvýznamnost času. Ztratit se v ní, být tichým pozorovatelem mezi existencemi různých kvalit a do duše si zapisovat každou frázi, která jedno srdce raní a druhé roztrhá. Jakési delirium se s tělem ve vařící vodě vtlouká do hlavy a nostalgie je najednou posledním smutkem, na který si vědomí vzpomene. Víčka klesnou a promítání celého života se zacyklí do nekonečné komedie opakujících se kyselých tváří a sarkasmu tisíců očí. Stojíme tam, držíme se za ruce, jeden z nás je menší a druhý větší, holé lebky mladých chlapců odráží sluneční svit a úsměvy se krčí v opozici k jeho síle. Tak stará fotografie, a tak mladá pravda, čišící z ní. Dnes již máme dlouhé vlasy, za ruce se nedržíme, sluneční svit neosvěcuje naše obličeje a úsměvy tedy nemůžeme najít, neboť jsou jen důsledkem krčení se v opozici. Pamatuji si, jak se objevila věta, že se nás nikdo nechce dotýkat, že se cizí lidé štítí naší hadí kůže, že nejsme jako všichni, že nejsme cizí. Kdo nás znal vždy říkal, že jsme zvláštní, a kdo nás neznal, říkal, že jsme divní. Rozdíl sic nepatrný odpovídá na otázku, že ač člověk něco ví nebo ne, vždycky místo přemýšlení říká kraviny. Ale třeba ne. Třeba skutečně v té fotografii bylo cosi víc, cosi, co dospělí dokázali spatřovat jako mýtickou hrůzu, přicházející do krajů bohorovného klidu a alkoholismu optimismu. Možné je vždy vše a já sám nedokážu odpovědět, nedokážu, protože jsem smířen s nesmířením, že dva lidé se nemohou zároveň milovat a nenávidět, a bohužel, ač je to k nevíře, v současné době se nám tento stav na bojišti udržovat daří.

Jsme zvýhodněni nebo znevýhodněni tím, kým jsme? Jak už jsem říkal: Lidé, kteří nás znali, říkávali, že jsme zvláštní, a ti, co nás neznali, říkali, že jsme divní. Opakování je matkou zoufalství. Problémem zůstalo, že nás v podstatě neznal nikdo, jen obrysy postav nemohly člověku nikdy zodpovědět tak nelehkou otázku, jako kdo žije za tou tvrdou krustou z masa a kostí a jestli má kdokoliv jiný právo či alespoň šanci této informace se dopídit.

Nejistota sžírá jako kyselina již tak rozleptanou tkáň, postupně se dostává hlouběji a hlouběji do doby, než zalije celý tok myšlenek nepolapitelnou skepsí vůči světu, jež jsme si vytvořili sami. Přináší úzkost a ztrátu spravedlnosti. Jako někdo, kdo byl vašim životem, jednoho dne přijde a s dnem druhým oznámí, že již vašim životem nebude; jako někdo, kdo vašim životem nikdy nebyl, ale jednou přesnou ranou z bezprostřední blízkosti vyžene z hlavy poslední myšlenku o spravedlnosti. Tímto vším se nejistota jeví, poslední vyhnanou myšlenkou, která v temnotě zapalovala nepatřičný plamínek naděje, rozplývající se nad dýmem minulosti svého vlastního vyhoření.

Na toliko temnoty je jeden mozek příliš malý, jedno srdce příliš křehké a jeden život příliš krátký.

My jsme příliš krátcí na to, aby se cokoliv mohlo dynamicky řítit jiným směrem než vstříc otevřeným dveřím, ve kterých si uvědomíme smutnou pravdu, že není chybou odcházet, ale byla chyba přijít. Ostří se pomalu přibližuje k rozvařené kůži a libě se pomaloučku rozprostírá do mileneckého objetí krve a vody. Tento pohled mě citově vzrušuje a bytostně odpuzuje. Jen jedna ruka postačí, vždy je třeba, aby tělo bylo nesymetrické, ať už je nesmrtelné či zaživa chátrající. Když kapičky dopadaly na každou z par prodýchaných kachliček, prsty se jako stébla trávy obtékané rosou vzepjaly k nebi a nerozumnými tahy začaly vypisovat znaky na imaginární tabuli, důkaz o smyslnosti nesmyslů a radu pro všechny, kteří se chtějí poučit.

Psal jsem zkřehlým prstem na zamlžená okna prázdná slova, a až skrze jednotlivá písmena jsem spatřil, jak vypadá svět. Pestrobarevně.

V rouše nerouše probíhá postava skrze svou tichou klec k psacímu stolu, doznívá pouze sloní krok a zpomaleně dopadající kapky dvou tekutin různých konzistencí, které se s návalem pochopení oddělily ze svého těsného objetí do nespojitých dimenzí sobeckých individualit. Je večer, možná přece jen slunce zašlo a s ním i důvod dívat se na stěny pozitivně. Hlasy se staly neslyšnými, dialogy upadly v zapomnění a zní pouze jeden ustaraný monolog, který neustává. Monolog, který nikdo nikdy neuslyší. Monolog o tom, co nelze vyslovit. Monolog, říkající všem bytostem za stěnami, že jediné, co člověku nemůžeme vzít, je jeho Monolog. Tma se rozléhá po pokojích jako dříve tajuplná mlhovina a pouze jedna svíce na pravém okraji stolu osvěcuje listy neposkvrněného papíru. Jako staří básníci se chopím husího brku, a protože je tuš jen náhražkou a nezpůsobí formální hloubku jediného textu, do hloubi svého zápěstí zabodávám ostrý hrot a třísním kousky sebe na rozpíjející se příjemkyni živě mrtvého odkazu. A proč to všechno? Pro poezii, pro lásku, pro neutichající touhu dokázat, že je život víc než potřísněné stránky lidské krve? Ne, protože každý z lidských monologů si najde odpovědi sám, a pokud ne, je nevyslovitelně mrzuté žít s vědomím, že vaše vědomí odmítá komunikovat. Jizvy se zacelí, maso zaroste, krev se vpije a zaschne, ale co bude s námi? Nevím.

Probuzení. Bez klepání přišlo. Ležím v ledové vodě vydýchané koupelny. Živ a zdráv přec lemovaný nedokonalými purpurovými kruhy kolem ramen. Je to pryč, idyla včerejšího večera zmizela společně s přebytečným vzduchem, ten, kdo měl odejít, neodešel a neviditelné texty umírajícího srdce se zapsaly do duše. Nahodím oblek. Je sváteční den. Den mého narození, den, kdy jsem se odvážil zaklepat na otevřené dveře. Vstupuji do kuchyně vlastní ubikace a společnost mi mimo čtyři stěny dělají nostalgické výjevy v prostoru. Prostorem se promítá lákavá vůně a několik postav, jejichž tváře se mi snad nedostatkem citu zastřely v nerozeznatelnou spleť obrazů. Jen naproti sedíš ty. Tváře obdobné od minulých vzpomínek. Stále ten líbivý výraz na rtech a úsměvy od ucha k ucha. Je krásný den. Až příliš pro tento den. Snažím se rozeznávat obrysy pravdy a v setinu vteřiny zahlédnu tvé zjizvené zápěstí, jež se zacelovalo nejspíše tuhle noc, které ze strachu před odhalením skrýváš matným rukávem. I já stáhnu svůj rukáv do té doby až příliš patrně odkazující na reálný stav věcí a onu ruku natáhnu vstříc tobě, vstříc osobě, kterou tak miluji a nenávidím, vstříc bytosti, která tak miluje a nenávidí mne. Dlaně se spojí. Jako kdysi dávno na starých fotografiích se prolnou dva tak stejné světy jen jedním čistým dotykem, kterého se ostatní štítili a báli se, co že by mohl pro jejich život znamenat. Najednou lze z prázdných slov číst.

Vyšší moc nám dala záviděníhodnou nadlidskou schopnost spatřovat zázraky lidských pocitů, ale nedala nám možnost je samotné vlastním tělem pocítit. Stali jsme se zprostředkovateli krásy, kterou nelze v dlaních pevně uchopit, kterou nelze uchovat na věčné časy, ale my ji přece jen vysílali dále na vlnách empatie do dalších a dalších domovů, kde poté zavládl pocit blaženosti, za který nikdo nepoděkoval, nikdo netušil, odkud přišel, ale v našem nitru se pokaždé bez známky povrchového zranění rozryla prasklinka beznaděje rozevírající se dále a dále, dokud neskončí naše dny a ze všech těch rozveselených domovů nezačnou vycházet žalozpěvy o tom, jak nás mrzí ztráta něčeho, o čem jsme si mysleli, že na světě nehrálo podstatnější roli.

Byli jsme bratry ve zradě nepotřebující k poranění zbraní, a ačkoliv se naše vzájemné proplétání zdálo z různých perspektiv jasným rozložením sil a pevným určením toho, kdo stojí na jaké straně barikády, nezbyl nám v našem nehovorném a koexistujícím prostoru deklarované nenávisti a ukrývané lásky čas na to, abychom si jednou provždy zvolili, kdo že nakonec přijme roli Kaina.

Dvě ruce, okamžik propojení nad poslední večeří ranního odpoledne, tolik zmaru na tak malý svět a dvě jizvy prorůstající sebou navzájem a mísící dvě filozofie o člověku, jeho bytí a nebytí, věčném předurčení a strádání, a v neposlední řadě o bezmocném volání do temnoty, snažící se o to, aby člověk pochopil, že ke štěstí jednoho je třeba smrt jiného.

Zničím sebe, abych udělal všechny šťastnými, a ty zničíš všechny, abys byl šťastný sám. Dodnes nevím, kdo z nás má o štěstí naivnější představy.

Jisté je jen jedno. Iluze se rozplynula, vše, co jsme chápali za předem předurčené a osudové se nezměnilo v náhodu, ale ustavičné vzdorování proti běhu věcí, které se nám zdály příliš přízemní, a proto jsme si vytvořili toto. Lidský svět. Prázdný pokoj, čtyři stěny zobrazující děsivé výjevy toho, co bylo a co nikdy nebude, zkrvavené cáry textů, které nikdo číst nechce a na jejichž autora se nikdo neptá, světélkující optimismus zastírající odchod k blyštivější noci a neustálé paběrkování nad propastí otázkami, zda ano či ne. Obzor se zastře paprsky, kolemjdoucí se na vycházkách ze svých klecí budou tvářit spokojeně a z výrazů našich rozháraných obličejů se nepřestane odrážet fikce, že jsme stejní jako všichni kolemjdoucí. Všichni rozpustíme dlaně, stáhneme rukávy a těsně předtím, než odejdeme, zapláčeme nad tím, o co jsme přišli.