Schod za schodem

Schod za schodem. Uzavírka přes cestu k cestě až tam. Tam, kde už se nebude třeba ptát, kde najdeme klid a namísto počítání schodu za schodem uděláme obrovskou uzavírku přes cestu vedoucí k cestě až tam, tam k našemu srdci.

Schod za schodem. V minutách se utápí moře času a čas je jen veličina, pakliže nepočítáme s tím, že je třeba počítat se vším. Čas je jen všechno, a to všechno bych ti teď rád dal.

Schod za schodem. Vzhůru a vstříc, jen stoupat, neohlížet se během stoupání a na vrcholu poté zažehnout plamenem toho žáru, co spálil všechny, kteří se báli vylézt ze strachu z ohně. Je tak silný a intenzivní. Rozpíná duši na dvě protichůdné neznámé cosi, a ačkoliv se neznají, ve své rozpínavosti pohlcují vše kolem v překrásný celek utvrzený v každém kroku, každém pohybu a boje nečinnosti, každém schodu za schodem.

A jsme nahoře. Život je výstup za sny, na něž čeká kalvárie, o níž si budeme moci bezelstně číst z knih bez stránek. Život je ukončení vědomí života. Snaha je nutná, snaha je stálá, a přece její důvod nejistý. Jen dosahovat nataženými prsty vysněného se zdá jako vysněné dosažení. Jsme nahoře, vše je pod námi. Jsme nahoře a není kam dál jít.

Setkali jsme se na datu historického milníku. Historie si olizuje rty nad další promarněnou šancí zářezu a možnost být její součástí se již jeví jako povinnost, nutnost a důkaz souznění s vyšším prostorem, nepochopeným éterem inspirace doma sedících individuí. Prapory vlají, státní vlajky zaplavily vyhlídky na všecky krásy světa a všecky krásy světa asi pro vyhlídku zapomněly, že je nezbytné nechat vlajky vlát. Slovo střídá slovo, gesto střídá gesto, člověk nahrazuje člověka, projev následuje projev a houfy stáda oveček křičí na rozpálené kostky měst urážky o houfech stád oveček ve stejnokrojích různých barev. Historie se tetelí, lidé se tetelí, slunce se usmívá na rozšklebené zprávy o nikom a o všech. Dnešní den je historickým milníkem, dnešním dnem přestávám být součástí historie, neboť namísto zářezu na pažbě dějin jsem ve stejný okamžik, kdy prázdnými větami jazyků plály ostré názory jakýchkoliv stran na cokoliv, existoval jako součást žijícího celku v daný moment, plnými plícemi, prokrvenými končetinami a na vrcholu všeho právě teď. Gratuluji usmrceným, stát se součástí historie znamená pochybit v elementárním rozhodnutí ohledně osobního života a mým jediným přáním je zapomenout na historii a být historií zapomenut, snad i pro to sobectví nad sebou, snad i pro to pokrytectví vůči nadlidským veličinám, snad i pro to elementární rozhodnutí, kterému se dle módy začalo posměšně říkat zbabělost či rezignace.

Schod za schodem. Zatímco se psaly dějiny, stoupal jsem vzhůru. Na každém nevysilujícím kroku potkával jsem zamlklé chlapce s prázdnými výrazy, krvavými dlaněmi, slzami v očích a v mozkovně přemírou myšlenek na sebevraždu v popředí neměřitelné geniality, jejíž důležitost pro tento svět nebyla historií pohlazena po vlasech. S každým schodem, s každým, další zástup těchto chlapců, básníků, kteří nevědí, kam mají jít, jestli se má někam jít, jestli není lepší zůstat stát, jestli není lepší zůstat, jestli není lepší nezůstávat, jestli není lepší jít, odejít. Na každém schodu, seděli, plakali a já věděl proč, aniž bych mohl říct. Jen ticho, a to pohlazení po vlasech bylo signálem, jak zachránit něco výjimečného, co se na první pohled tvářilo zhýralostí doby a smutkem nezapříčiněného zklamání. Kolik schodů, tolik chlapců a jen jeden jediný cíl. Pod různými formulacemi, prázdnotou idiolektu a nemožností sebevyjádření šlo o hledání, hledání poezie. Věděl jsem, že není pomoci. Věděl jsem, že každý si tu svoji musí najít sám. Věděl jsem, že teprve až ji najde, dokáže se sám sobě smát za myšlenky, které ho jen před pár měsíci chtěly oprávněně připravit o život. Věděl jsem, že tohle je cíl. Věděl jsem, že se každý vědomě či nevědomky snaží dostat až sem, na vrchol, odkud je ta krása nezastřeně vidět. Věděl jsem, že každý člověk má tuto moc, a věděl jsem, že ne každý se k cíli dostane. Věděl jsem vše. Vše o vědění, vše o stoupání, vše o hledání, vše o poezii a zjistil v tom smíchu ze sebe sama, že nevím nic o realitě kolem nezastřeného vidění, nic o člověku, v jehož těle jsem proces postupné destrukce k poznání absolvoval, nic o okolí a původu ševelícího větru, co mi naplnil plíce, ani slunci vycházejícím za obzorem, co mi samou přítomností v žilách vaří krev. Nic o všem, vše o ničem, nic o ničem a vše o všem.

Přestávám ti rozumět. Ve tvých stopách jsem postrádal zítřek a poztrácel včerejšky. Jen jsem chtěl chvíli cítit, být tebou, být, jakým jsi ty a přes tvoje texty pozorovat to nepozorovatelné. A přes všechny překážky, které nakonec nepřekážely, ale směřovaly, dostat se do bodu zlomu, kde se uvnitř něco zlomí a najednou ta mozkovna nastavená na vnímání neviditelného vypoví službu, vypoví sama o sobě pravdu, že na konci je nejdůležitějším vykašlat se na konce a pokračovat dál, přestat rozumět. Viděl jsem ve tvých verších tu nuznou pravdivost podstaty člověčenstva, člověčenstvo se stalo podstatou mého bádání a ve svých verších jsem poté skrze tebe sebe spatřoval. Nyní ti přestávám rozumět, nerozumím, netuším, jen se nalézám na shodném místě jako ty kdysi a již nenalézám prázdnotu, kterou si neustále nechával v podvědomí uschovanou na nejhorší časy. Množiny našich zájmů se proťaly a na chvíli jsme se stali jedním, rozdíl se však ukázal v jednoznačnosti a absenci smyslu u jednoho z nás. Ztratil si smysl žít, já ztrácím smysl umírat. Naše hledání však bude pokračovat, jen v jiných sférách, jen jinými směry, jen někde hrůzou z prázdna a jinde radostí z plnosti. Zda shodně nepopisujeme totéž odvrácenou stranou tužky, se dozvíme při našem dalším setkání. Nyní ti přestávám rozumět, nyní mi přestáváš rozumět, nyní si nerozumíme a možná právě kvůli přítomnosti rozumu. Jistotou je pro nás jen to odlišné "jen" s vědomím nekončícího konce a ztraceného začátku lana k odpovědi a oprátce na jívě.

Zatímco jsem se smířil s odchodem přítele do končin, kde možná vše teprve začíná, uzavřel jsem sám se sebou smlouvu na neurčito, na záchranu světa. Pouhá otázka, jestli stále všichni máme společný. Vykoupíme se z odpustků našich vlastních odpuštění, která jsme nechtěli nikdy vyslovit. Vyslovíme se z oka do oka člověku, jemuž potřebujeme z bytostní podstaty vylhat svoje ideály jako schválení vyhlášky o zákazu nošení zbraní za pasem. Za pasem se skrývá vše, co si může člověk přát, a zpravidla by si člověk přát neměl, neboť tím jen utíká od toho, co je, zatímco to, co je, začíná nebýt. Všichni pomalu začínáme nebýt a nebýt znamená pomalu začínat. Pomalu se začínat smiřovat s tím, že se pouze smiřujeme s uzavřením smlouvy na neurčito, které svým neurčením vyjadřuje přesnou definici věci.

Zástupy mne milionkrát obvinily z utápění libida v komplikovanosti, z utápění komplikovanosti v libidu. Lze pouze konstatovat, že možnost jednoduchosti je zárukou harmonie existence a existence harmonie. Lze pouze konstatovat, že možnost jednoduchosti je nemožností spokojit se s reálným stavem věcí, které ve své pomíjivosti rychlokurzem poznávám na toulkách životy jiných, na toulkách životy světů. Na toulkách životy světů poznávám, že tento život skýtá nesouměrné množství krásy k odpornosti, jež člověk za jeden život ze sebe dostat nedokáže. Očišťování však přináší znalost, zkušenost a výhled na ty kamenité schody pod nohami.

Schod za schodem. Nezdůvodňuji nikdy proč, bývám nucen zveřejňovat důvody a sám sebe se ptám na důvod, proč jsem tak fascinován slovem proč. Proč se smiřujeme? Proč se nenávidíme? Proč na konci přichází cosi, co reflektuje, že konec tak docela koncem není? Proč na začátku počítáme s příchodem čehosi, co je vlastně odchodem odsud někam, kam se už od samotného začátku odcházet nechce? Proč na pozemní komunikace před třemi dny postarší paní pohodila pět růží a bez mrknutí oka si přitiskla starý lemovaný kapesník na tváře? Proč usmrcení mladé slečny na kolejích cestou do Pardubic rozčílilo desítky lidí, kteří nikam nespěchali a na cíl své cesty se z celého srdce netěšili? Proč je tak teskno při vědomí, že je neustále možné se ptát na otázky, z nichž nám bude teskno? Proč je tak jednoduché pokládat otázky a hrát si s jejich pokládáním, když odpověď tak toužebně nechceme znát? Proč, ačkoliv se vše jeví podle představ individuality, ztroskotáváme na ideálu kolektivu? Proč kolektiv znamená urážku davu a smrt individuality přinášející kýžený ideál? Nelze, slova došla. Zatím ale netušíme, na jakou adresu.

Schod za schodem. Opakuji už jako vyzývavou mantru či zaklínadlo. Ve psaní je básník statický, v životě dynamický. Dynamika je výraz, který jsem nepochopil, a básník je označení, které nebude pochopeno. Když mi minulý den listy stromů padaly do tváře, slunce žhnulo přesně pro líbeznost kůže a z těch neznámých výšin s ukřižovaným průvodcem za zády jsem zhlédnul i podstatu člověka, který je více člověkem než já, stal jsem se smutným a radostným zároveň, neboť to je vidinou života, který ve své pomíjivosti chci s ránem vídat usínat, s nocí krásou budit. To městečko na dlani se rozpínalo jako ty dvě protichůdné sféry uvnitř nás, ty neslučitelné vesmíry různých rozměrů a charakteristik, obdobných problémů, které na sebe narážely a vracely se domů. To městečko na dlani, jež jsem chtěl uchopit křečovitou silou jako tvou jemnou tisknutou dlaň. Dívali jsme se na budoucnost, dívali jsme se na to, jak, co bylo dřív, unikalo zvláštními směry a jak každý směr je zvláštním, když je člověk schopen sledovat jej ruku v ruce se zamilovanou protichůdností současnosti, která hřeje srdce bez ohledu na plápolající vlajky, rozmrzelé chlapce na schodech, umírajícího básníka, problematiku otázek smyslu života a všudypřítomné vědomí, že všude je vše zlé kvůli nekončícímu schodu za schodem.

Jen proto a pro to "jen" začali jsme sestupovat níže a níže, ty na vyšším schodu připomínáš mi historii mě samotného, samotného v opozici a nekonečném boji se světem, v němž vedle slušnosti, upřímnosti a proklamovaného vyjadřování lásky lidí padaly kolem hlav bomby nejistot a na vteřinu se zastavilo vše pro pouhé uvědomění si, jak moc pomíjivé je sledovat padající bomby namísto milujících se lidí okolo. S každým krokem níže, níže z piedestalu, kam jsme došli každý sám a odkud sestupujeme společně po setkání, na které se nečeká, ale o kterém se nevěřícně sní. Městečko na dlani pod námi, dlaň v dlani, výhled za obzorem k dalšímu přicházejícímu spatření, tlustá čára za kalvárií, za tím, co bylo, a pokračování v konání toho, co začalo přítomností naší souběžně protichůdné existence. Vlajky a prapory nikdy nepřestanou vlát, chlapcům s následujícím schodem věnuji pohlazení po vlasech, příteli rozloučení na křižovatce času, dějinám špetku shovívavosti s milujícími se a tobě polibek, "jen" ten polibek. Nejsmutnějším zjištěním včerejšího dne je obava z uvědomění, že každý, kdo se přes tyto schody životem za životem dře, nespatří tu krásu, o níž nejsem schopný napsat více než text prázdných slov. Pokračujeme, milujeme, opsat krásu znamená pokoušet se o zachycení neurčitého a já v tom neurčitém našel podstatu hledání, našel jsem pro jednou konečně ji, jediným polibkem poezii. Bez veršů, metafor, pro spánek zítřejšího dne a probuzení dnešní noci neutichající sílu bez jména se jménem, pod termínem láska pořád schod za schodem, nahoru, dolů, nyní a navěky.