Relativně krásný den

Relativně krásný den. Relativně.

Seriálová relace opakujícího se dílu z předchozího večera jako ozvěnou ovívá všechny otevřené uši, které již nechtějí poslouchat nic relativního. Nic, co by se, jakkoliv, mohlo týkat života.

Hodiny netlučou, tlučou se jen pod okny na hromádku hromádky opilých těl a z těch těl právě teď cítíme mdlý opar. Jako vzpomínku na minulost, jako nostalgii z přítomnosti, jako něco na něco, co vyprchalo, a nikdo z nás netuší proč.

Relativně usedám. Relativně piji kalich hořkosti, který pít musím, jelikož jsem byl líný koupit si cokoliv jiného. A cokoliv jiného je k mání. Kdo si zaplatí, ten má. A komu se platit nechce, sice míti může, ale dosti mu hrozí, že ho hořkost zalije i do krásného dne. Tedy relativně krásného dne.

Hodiny skutečně netlučou a skutečně nemůžu potvrdit vůbec nic. Když se baterky vybijí, bití nenastane, a co teprve bytí, na to, vážení a milí, již zřejmě času není. Ale zpět k té kráse dne.

Slunce svítí, jaro si dalo za předpoklad, že když už se množství sebevražd nachýlilo k rekordu, je na čase rozzářit alibistickou scenérii rozplizlých úsměvů, které paprsky hltají jako rozdrápaná žíla svou život nesoucí drogu. A jsme zase u drog. Potravy umění. Dáme si všichni, když je třeba. A i když třeba není, všichni si dáme.

Trošku lásky pod jazyk.

Trošičku polaskání (do) sliznice.

Jen tak, abychom slizce mohli oblizovat nechutné výjevy cizích myslí a vymlouvat se na to, jak je odporný svět, který toto oblizování dopustil.

Jsem uprostřed textu. Zase mimo realitu. Včerejšek se na mě dívá s lehce sarkastickým výrazem a ironii bylo pro tento život učiněno za dost.

Vracím se do minulosti. Lavička v parku a pořád ta stejná písnička dokola a dokonale. Trávíme hodiny, hodiny nás tráví a pomalu jsme otrávení tím, jak nejsme schopni říkat pravdu, slovní zásobu v tomto případě nemusíme chápat jako problém určující atribut. Pozorujeme oči, panenky se míhají sem a tam, a někde tam se možná zastaví, řeknou, co ten druhý chce slyšet, a všechno bude už navždycky v pořádku. V pořádku těch kolejí, které si jeden nalajnoval a druhý po nich musí útrpně jezdit, dokud se z té nudné cesty jednoduše nezblázní.

Chybí mi slova, a chybí-li mně, co potom těm pytlíkům na vulgarity a slangové fráze, které včera byly cool, dneska top a zítra se vám za to ta pseudogenerace intelektuálních feťáků, úborů základních škol, vysměje do ksichtu?

Trocha skepse? Možná. Je to relativní. Ale zpět. Zpět tam, kde to vše začalo. Zpět tam, kde to všechno skončí. Oba jsme zklamaní. Já tebou, ty mnou, oba sami sebou a každý sám námi oběma. A řešení není.

Bylo toho na mě moc. Byl jsem nucen pohovořit o tom všem u jednoho stolu. Stolu nepravidelných tvarů, různého osazenstva a poloplné sklenice, která mluvila o něco více než já sám. Krutou pravdu jsem uslyšel z bezprostřední blízkosti.

Prý se to takto dělat nedá. Prý je láska něco jiného. Prý je poezie něco jiného. Prý je život něco jiného. A zkrátka všechno je něco jiného, než co si myslíte, že je.

Na té lavičce v parku, kde jsme si řekli všechno a neřekli nic, se jenom zopakoval rituál, který musím vykonávat jednou za nějaký čas, aby se texty hýbaly tím správným směrem. Dle mého.

Nebo jsem prostě a jenom potřeboval znova intenzivně cítit, jaké je to zlomené srdce. Jak se cítí člověk na dně. Jak hnusně asi bude tomu člověku, kterého dnes jedním slovem můžu nadobro zničit. A nadobro píšu schválně, aby se ta ironie života vpila do každého řádku a nikdo mi nemohl vymluvit, že mi vše, co se v životné poezii za krátký čas událo, není líto.

Mohl jsem napsat báseň, mohl jsem napsat prózu, mohl jsem udělat cokoliv, ale já na první dobrou píšu tento nesourodý text. Snad proto, že všichni jsme svým způsobem nesourodí, snad proto, že kdo se cítí ublížený, je po čase nucen ublížit někomu jinému. A takto spějeme dále do té krásné budoucnosti plné strastí, které si na sebe upleteme sami, protože nikdo nemá tak úžasně sebedestruktivní povahu jako člověk sám.

Už se na to těším, skončí tady tento koloběh zvratů, na jejichž finální zakončení se čeká jako na rozuzlení již zmíněné televizní relace, skončí tento druh poezie, skončí ten básník, který psal proto, že doufal, že se vypíše k životu.

S tím je konec, poezie samotná je život a těmi nelibými zkušenostmi, posledních dní, posledních let, posledního života jsem přesvědčen, že to, co právě dělám, je správným krokem. Správným krokem k té lepší a krásné budoucnosti.

Málem bych zapomněl. Lepší, krásné a relativní.

Promiňte mi, že jsem si dovolil být.

Být tím, kým jsem.

Omlouvám se, že přes padající tmu rozeznávám pouze kontury vašich duší.

Omlouvám se, že sahám do snů, které člověk naplnit nedokáže.

Omlouvám se, že jsem člověkem.

Chci být pouhým důkazem, že láska se rodí bezděčně a svévolně, chci být důkazem, že lidé zapomenou.