Autostylizace: Proč se liší autorovo dílo a život?

Možná někoho z vás při četbě vaší oblíbený knihy, svazku milostných básní či jakéhokoliv literárního textu napadlo, proč autor v dané kapitole, odstavci či verši píše právě to, co píše.

Jak již bylo a dosud bývá zvykem, je vysvětlováno autorovo počínání jako ovlivnění historickou epochou, ve které dílo psal, psychickým rozpoložením sebe sama či jakoukoliv událostí, jež se v rámci dochované korespondence, zpovědí pamětníků či již zmíněného historického kontextu jeví jako zcela jasné zdůvodnění toho, proč básník využívá namísto šťastného "na nábřeží při milých dotycích slunce", pesimisticky laděné "u mrtvého toku životem i světlo zhas".

Nelze jednoznačně odpovědět, avšak ve většině případů se tento typ vykládání textů dá interpretovat jako omylný. První věcí je samozřejmě nejasnost a neurčitost dochovaných faktů, nicméně velkou roli zastává poměrně opomíjená, přesto důležitá, autostylizace autora, jíž věnuji následující řádky.

Autostylizace, slovy laika proces, při kterém autor či tvůrce sám opomíjí svou jedinečnost a ve svém dílo nepublikuje ani tak osobní představy, názory a ideje, ale například interpretuje věty (verše) jako romantický básník, nihilisticky laděný pesimista či jakýkoliv jiný libovolný charakter, který vás napadá. Důvody jsou samozřejmě různé, nicméně v první řadě lze hovořit o ovlivnění zejména kulturním podtextem dané doby či uměleckého směru, v jakém autor tvoří. (Pokud tvořím za dob romantismu, je prakticky nelogické zvolit nedobový žánr či hlavní postavu, jež se vymyká dobovým standartům a konvencím, o které je zájem!) Je tedy naprosto normálním faktem, že autor ve své podstatě nikdy nepíše to, co opravdu žije, ale pouze okořeňuje či zjemňuje skutečnosti, které mohou, ale také absolutně nemusí s jeho životem souviset.

Zkrátka a dobře! Ačkoliv píši hororové romány plné vražd a krve, neznamená to, že jsem psychopatický vrah. A naopak když píši dívči romány, nutně to o mně nevypovídá, že psychopatickým vrahem nejsem. To tedy znamená, že dílo nemusí mít s autorem nic společného, stejně jako autor nemusí mít nic společného s dílem (vyjma sepsání).

Závěrem:

Tématem článku není vyvolat jistotu toho, že se literární texty nedají přesně interpretovat, ale poukazuje pouze na to, že jejich vykládání nikdy nebude jednoznačné, stoprocentně pravdivé či dokonce úplně ověřitelné. Pokud vezmeme v potaz hledisko autorství, tak ačkoliv K. H. Mácha sepsal romantický Máj, byl až perverzním erotomanem; ačkoliv F. Villon kritizoval ve Velkém testamentu mešťanstvo, sám byl hrdý měšťák..., nebo ne? Kdo ví?