Proč právě TERAPEUTICA?

Je konec listopadu roku 2017. Sedím a píšu tento text o ničem, o něčem a pořád stále nevím co, je co.

Uplynul mi další rok života (stejně jako Vám) a říkám si, co všechno mi dal, co nového mě naučil a jak moc byl důležitý z hlediska všech aspektů mého bytí tady mezi vámi, tady s vámi, tady bez vás.

Uplynul už více než rok od doby, kdy jsem napsal první novou báseň se záměrem začít něco nového, možná lepšího, možná jiného. Byl jsem na dně a věděl jsem to. Každým dnem s přibývající nespravedlností, jak se střídá jeden den za druhým, život se míhá pouze za okny našich domovů a příběh, který byl až idylicky rozehrán, upadá v prach, rozfoukaný do očí všech kolemjdoucích, jsem se ocitl v jakémsi podivném prázdnu. Člověk chce jíti dopředu, něco změnit, něco zapomenout, nevracet se do míst, které v něm vyvolávají staré pocity křivdy, marnosti a beznaděje. Jen se nadechnout směrem k budoucnu a tím budoucnost budovat. Je to těžké. Bylo to těžké. Nemohl jsem se hnout.

Každé ráno s nechutenstvím se probudit a večer se strachem jít spát, jsem ustavičně upadal v nenávist vůči světu, který mi nechtěl pomoct, který mě nechtěl chápat, v nenávist vůči sobě, který si nedokázal pomoct a nechtěl být nikým chápán. Mimo ponuré rozjímání o tom, co nikdy nebude a býti nemá, jsem každou minutou vtiskával zápěstím v křeči temná slova do papíru a snažil se vytvářet něco, co alespoň pro mě bude důležité, co mi pomůže. Všechny negace, všechny smutky, všechny pocity, které trízní duši, ale nejsou vidět. Veškeré ty srdcervoucí myšlenky, co se schovávají za úsměv, když se vás někdo zeptá, jak se máte.

Myslel jsem, že se vypíšu ke konci. Ke konci v širším i užším slova smyslu. Ale stalo se něco, co jsem neočekával, ale ve skrytu duše v to doufal. Stal jsem se šťastným. Opustila mě nevraživost vůči všemu a postupnými náznaky jsem se v textu vymezoval vůči zcela jiným problémům než těm, které mě trápily do té doby. Vypsal jsem se do poslední kapky pomyslného inkoustu a štěstí pominulo. Poté se opět objevilo na obzoru a já vím, že stejně zase zmizí. Je to přirozené, je to tak. Upadáme v nekonečný koloběh nálezů a ztrát, nadšení a zklamání, smutku a štěstí, a ať je jak chce, ať jsme jacíkoliv, tam někde za oponou věříme na šťastné konce.

Proč právě TERAPEUTICA? Ptám se na to sám sebe. Během tohoto roku, ve kterém se se mnou odehrálo mnohé, jsem byl utvrzován v tom, že literatura nemá mít z pozice autora terapeutický účinek, že pokud se snažíte ctít normy slušného chování či spravedlnosti, jste moralistou v negativním slova smyslu, a pakliže píšete o lásce a šťastných koncích, je vaše práce, ať sebelepší, patosem. Těmito tvrzeními jsem znechucen a potěšen. Jak ve sbírce uvádím, rád budu moralistou, rád přijmu roli naivního a konvencí neznalého autora s patetickými tématy, protože pokud můžu já (stejně jako kdokoliv jiný) literatuře něco dát, bude to moje nitro ve své naprosté čistotě a obnaženosti, a fakt, že svou přirozeností splňuji všechny podmínky toho, jak být škatulkován, odsuzován, kritizován a nucen k něčemu, co nechci, jsem spokojen, protože jsem vůči tzv. dobré literatuře vymezen už jenom svou nezaujatou existencí.

TERAPEUTICA je pro mě sbírka zlomová, zveřejnil jsem v ní všechny věci, témata, problémy, jak jen chcete, které mi přinášely neblahé pocity a přemlouvaly k činnům, jež by zdravý člověk nikdy nedělal. Je to jakýsi výplach mysli, o němž jsem si myslel, že je můj, ale postupem času při opětovném čtení jsem zjistil, že nepíšu ani tak o sobě jako o všech. Že přestože každý žije jiný život, tak má svého kostlivce ve skříňi a bohužel se najdou i tací, kteří svou skříň vyčistit nedokáží a raději se zbaví sami sebe. Chci, aby to tak nebylo! A proto možná egoisticky a alibisticky říkám, že tato sbírka je tak dobrá jako je dobrý její čtenář. Kdo nezažil, nemůže pochopit a kdo nepochopí, bude nejspíš šťastnější než všichni uvědomělí.

Budu rád, když se Vám budou básně této sbírky líbit, budu rád, když budete rádi, budu sám s sebou sám sebou a co se bude dít dál je ve hvězdách. Možná nic, možná něco, možná něco nového, možná něco jiného. Až bude o čem psát, napíšu o tom. Kdyby náhodou nebylo, není třeba psát, svět se stal šťastným a nevím jak Vám, ale o to mi jde hlavně.