Jak se psal 28. říjen demokratického národa 

Jsme zde! Staroměstské náměstí, hlavní město Praha, tisíce lidí tisknoucích se k sobě za jediným účelem, účelem pravdy, touze po spravedlnosti a nutnosti přesvědčení o tom, že i přes současné nešvary milovaného státu je zde stále důvod tisknout se k neznámým lidem za zvuků národní hymny.

Je...

Scénář velí, že situace, která během několika posledních týdnů vykrystalizovala až v davové shromáždění oplývající hesly svobody, výstupy známých tváří se stejně známými odkazy a určitou nejasností v tom, co většina onoho davu dělá právě na tomto místě. Zřejmě se slaví 98. výročí založení Československa. Zřejmě si lidé uvědomili, že demokracie není pouze schránka na sbírku fabulí, jež vyvstanou na povrch v každou chvíli, kdy se někdo cítí demokraticky znevážen a nerespektován. Zřejmě možná přišel nepatřičný zlom v hlavách většiny občanů národa, kteří k zaujetí radikálního postoje potřebovali alespoň jednoho člověka s oprávněným terčem na hlavě a zvonícím umíráčkem na samotném hradě. Smutný to fakt...

Nyní stojíme v podhradí obklopeni jedinou myšlenkou, jedinou vírou a jediným cílem, který však nikomu nikdy nebyl, není a nebude znám. Pod kůži se vrývá pocit sebeuspokojení díky "boji" za správnou věc a zaujetí postoje vůči situaci, jež byla okolnostmi nastavena. Je to iluze!

Tleskáte v davu a ohlas ze všech stran je tak jednolitý, že nevěříte tomu, co se právě děje. Hlukem vítáte projevy lidí, kteří říkají, co vědí nebo vědí, co davu říct a v tom tkví největší patos tak krásného večera.

Sešli jsme se tu zde, abychom uctili památku národa, poslechli si, co potřebujeme slyšet a demokraticky se uchýlili k faktu, že sílu a rozměr, kterými nyní oplýváme, v sobě nacházíme ne díky touze po spravedlnosti, ale kvůli přemíře nenávisti, jež se tváří jako impulz dobrých činů.

Věřím, že takto nefunguje většina.