Hoškův les na stromech aneb Sbírka smysluplnější než její vydání

Zhruba před měsícem našimi luhy a háji zlehýnka zahýbala básnická sbírka Adama Hoška nazvaná A na stromech les, a mou, ač pozdní, povinností je vyjádřit se k tomuto počinu. Na úvod bych rád zdůraznil, že se zde potýkáme s textem, který si nepochybně zaslouží pozornost, a přestože se jedná o autorův debut, je zřejmé, že se nesetkáváme s lehkomyslným vystřelením několika postpubertálních básniček do světa, o nichž si snad autor myslí, že mohou svět změnit. Ba naopak. Celá sbírka na mě působí jako precizně a velmi kvalitně vytvořený svazek básní, na němž lze sledovat systematickou autorskou práci, která však ani v nejmenším nezavání hrubým vykonstruováním či kalkulem. Pokud zde píšu o systematičnosti, nemíním tím žádné ucelující téma či atributy, které by jednotlivé básně přímo spojovaly. Patrné je, že Hošek je spíše autorem básní než básnických sbírek. A na stromech les totiž nelze vnímat jako jeden velký básnický koncept s jednotící tematickou linkou, ale spíše jako výbor toho nejlepšího, co dosud autor vytvořil. Díky tomu ve sbírce téměř nenacházíme slabá místa, některé z básní však nad kvalitativní rámec celé sbírky vystupují.

Sbírku tvoří 51 básní (pokud jsem dobře počítal), což je pro mě rozsah poměrně překvapivý, zároveň však jen podtrhuje mé předešlé tvrzení o chápání textu jako výboru toho nejlepšího. Zdá se jako by Hošek chtěl vydat své Květy zla a stejně jako Baudelaire nedočkavě, a zároveň neukvapeně, vyčkával, dokud jeho dílo nebude přesně takové, jaké se má básnickému oku zamlouvat. Přestože zde stmelující jednotící prvek všech básní nenacházíme, charakteristickými a opakujícími se tématy jsou vztahové peripetie, příroda, jejíž vážnost autor zdůrazňuje už názvem celé sbírky, časté jsou také atributy městského prostředí, které zde působí v přímém kontrastu. Tato témata, jejich neustálé mísení a propojování, poté vytváří specifickou atmosféru, v níž se lyrický subjekt profiluje jako přímý aktér unášející se jednou na vlně melancholie, jindy utápějící se v cynismu či sebeironii, nebo v roli pouhého svědka, který kdesi v koutě zaznamenává na cáry papíru veškeré ty záblesky života odrážející se z lidí chodících kolem. Nastolování této někdy libé, častokrát však skličující atmosféry, je jednou z autorových silných stránek, která se však v některých případech rozplyne zejména kvůli přebytečnému hraní si s jazykem. Je nicméně možné a pochopitelné, že jde o čistý záměr, jak celou báseň, z někdy až idylické roviny, dovést na hranu absurdity a nepochopení. Otázkou ale zůstává, zda básník v některých případech nepotopí báseň, respektive to, co zní může vyvstat, ke dnu jenom kvůli záměru či své moci stát nad textem jako arbitr.

Genialita básníka prý tkví ve schopnosti postihnout až přespříliš dojmů a vjemů jen několika málo slovy, a Hoškovi se to díky jazykovému citu, zmíněné hravosti a záměrnému koketování s minimalismem daří. Dva příklady za všechny: básně Nic a Mezi bezy. Při vyjmenovávání vrcholů sbírky bych rád zmínil básně Dýška nedávám, Blbá řekni že nejsem blbá, Jména, a především Městem chodí leopardi, která je nejenom svým odlišným rozsahem a stylovou specifičností tím nejlepším, co ve sbírce nalezneme. Hošek zde za pomoci zápisu jakéhosi proudu vědomí souzní s volným veršem, a právě v tomto souznění shledávám autorovu největší sílu. Člověk by si oproti jiným básním mohl říct, co na tom je tímto způsobem zapsat, co vám zrovna letí hlavou. Rozdíl je však v tom, že zatímco někdo popíše deset stran metaforami a vyžehleným slovníkem, Hošek na osmi stranách rozehraje koncert asociací, při nichž by jenom ignorantovi nedošlo, v čem spočívá krása volného verše a proč právě tento typ verše je tím nejzajímavějším, co může současná poezie nabídnout. Kdekdo píše poezii volným veršem, Hošek píše poezii volného verše.

Městem chodí leopardi je básní, na které celá sbírka možná nestojí, ale dle mého skromného soudu by mohla a měla stát. Zároveň je patrné, že si básník tuto svou báseň hýčká a je si jejích kvalit vědom. Proč by ji jinak ve sbírce uváděl jako první? Proč by jinak z jejího verše udělal název celé sbírky (která se klidně mohla jmenovat "vešla by ses za nehet", "zpod prsou pavouci" nebo třeba "pryč už budou kouzelnoci")? Za zmínku také stojí básně Marnost, při jejímž čtení jsem si připadal více jako čtenář Těsnohlídka než debutujícího Hoška, Očičí, kde se objevuje motiv erotiky, sexuální přitažlivosti a až zvířecí pudovosti, kterou autor schovává pod vábivou roušku nedořečení, nebo například Wish You Were Here, v níž se mísí problematika ekologie a lidského egoismu/lhostejnosti. Obecně je pro všechny básně sbírky A na stromech les (dosud jsem nezdůraznil, že i kdyby sbírka nestála za moc, název je vybrán skutečně trefně a zaslouží si pochvalu) typické Hoškovo předestírání konkrétního problému, který však následně všemožnými básnickými či stylovými prostředky rozpráší v nicotu, jen aby se náhodou až příliš nepřiblížil patosu a opakování už mnohokrát řečeného. Dobrý tah, větší naklonění na hranu by nicméně mohlo přinést další ovoce, pakliže autor nechce ustrnout na pouhém uvědomění si svých nepochybných kvalit.

Nutné je zmínit také kontext, ze kterého celá básnická sbírka povstala. Aniž bych byl blízko přímé genezi a přípravě díla k vydání, je nepochybné (a na závěr sbírky poznamenané), že hlavním důvodem publikování A na stromech les je Hoškův několikanásobný úspěch v Literární soutěži UP. Na jednu stranu pochopitelná věc, která v očích čtenářů může resonovat jako jednoznačný klad (o oblíbenosti, přemíře a nesmyslnosti některých literárních cen pro mír v duši pomlčme), v mém nahlížení na sbírku se však jedná o jasné negativum, které z mladého talentovaného básníka dělá spíše produkt literární soutěže než samostatně fungující jednotku se svébytnou poetikou, která si zaslouží a žádá dostat se na světlo literárního světa bez ohledu na dřívější ocenění. Pokud však tento krok pro Hoška znamená první vlaštovku otevírající cestu dalším skvělým textům, v nichž již nebude kvůli malichernostem pochyb o tom, s jak talentovaným básníkem máme tu čest, neříkám ani popel a jen se směle a v očekávání těším, kam cesta Adama Hoška povede dál. Je totiž možné, že právě nyní sledujeme, jak se na českém literárním poli "zrodil" básník, který nebude jen dalším z bezejmenných a zaměnitelných pseudoautorů poezie, kteří v bezpečí volného verše předhazují banalitu za banalitou a na už tak umírající české básnictví se tváří jako páni světa. Ačkoliv je A na stromech les vyzrálým počinem, který si jistě najde řadu příznivců a čtenářkám z četby bude téct rozkoš po stehnech, nejedná se o sbírku, která by přinášela výbuch vědomí (čistě můj subjektivní nárok, jenž vyžaduji obzvláště u tvůrců toho schopných). Závěrem je tedy třeba se ptát, zda se setkáváme s novou významnou tváří příchozí básnické generace nebo skutečným Básníkem, jemuž jsou schopnosti vytvářet kvalitní poezii a úspěch u současných čtenářů nedostačujícím oceněním. Odpovědi se nám snad dostane brzy.