Básník, jeho úděl, schopnost a nepochopitelnost

Básník neříká, co si myslí, protože nechce, aby si ostatní mysleli, že vědí, na co básník myslí.

Básník je flegmatický, protože má vžito, že bezstarostnost a nezájem z něj činí básníka.

Básník trpí, zejména tím, že trpí a nikdo mu to netrpí.

Básník kritizuje, protože věří, že tím podpoří vlastní originalitu.

Básník se chová divně, nikoliv proto, že je divný, ale protože chce, aby vypadal, že se chová divně.

Básník je hrdý, sice ne na sebe, na svět ani na svou práci, ale je hrdý.

Básník se nehádá, situaci a spor odsoudí, čímž se dostává do role člověka nad věcí, a zároveň nemusí ukazovat, že danému tématu rozepře vůbec nerozumí.

Básník nečte, protože se obává příchodu inspirace (nebo je prostě líný).

Básník žije mimo realitu, čímž si opodstatňuje svou neznalost a nevědomost.

Básník pije alkohol, nikoliv proto, že mu chutná a má to rád, nýbrž nerad přiznává, že mu chybí hospodští přátelé.

Básník má smysl pro humor, který si uměle vytvořil proto, aby maskoval, že trpí.

Básník mluví o absinthu, což mu dodává pocit, že patří k prokletým básníkům (ačkoliv nepatří).

Básník je necitlivý, protože nechce veřejně prezentovat, že ho stejně pokaždé rozbrečí Titanic.

Básníkovi na ničem nezáleží, čímž se předem připravuje na očekávaný neúspěch.

Básník má právo smát se sečtělým lidem, kteří se nebrání, protože si myslí, že je básník sečtělejší.

Básník nesnáší literární teorii, jelikož jenom ta ho ve vteřině přesvědčí, že básníkem není.

Básník sní, protože potřebuje abstraktní důvody k tomu, být básníkem.

Básník miluje, někoho, něco, nějak, nikoliv však někdy, ale pořád, čímž následně trpí.

Básník se neptá, protože pak vypadá, že všemu rozumí.

Básník všemu nerozumí, ale neptá se, protože by to pak vypadalo, že je to pravda.

Básník lže, protože upřímnost je pro něj z obsahového hlediska nezajímavá.

Básník si neuvědomuje svoji životnost, čímž se pomalu loučí se zdravím.

Básník nemá rád literární směry, jelikož mu podněcují, že nikam nepatří.

Básník je rád, že nikam nepatří, podvědomě však touží po básnickém společenství.

Básník chodí proti proudu, díky čemuž se neustále ztrácí v sobě samém.

Básník skrývá zásady, protože mu připomínají, že i on má zakódovaný jistý řád.

Básník touží být zrcadlem doby, čímž argumentuje, když se jeho verše většinově nelíbí.

Básník tvrdí, že na něčem pracuje, což ho motivuje k tomu, začít něco dělat.

Básník tvrdí, že na ničem nepracuje, což mu dává klid při práci na rozdělané sbírce.

Básník hlásá, že končí s poezií, čímž avizuje, že mu došly nápady, ale chce to podat dramatickou formou.

Básník filozofuje, čímž si dělá odstup a hledá čas k tomu, co vlastně chtěl říct.

Básník je naivní, neb stále doufá ve spravedlnost a obrat k lepšímu.

Básník věří, nikdo neví v co, ale když se ho zeptáte, vymyslí si leccos zajímavého.

Pokud básník miluje a zároveň trpí, brzy s poezií skončí.

Pokud básník trpí tím, že miluje, skončí úplně.

Básník má na všechno názor, ale bojí se střetu s realitou.