2. vlna nihilismu

Zaklepali. Na hřbitovní zeď jako na tabulky ze skla zaklepali. Zaklepali cizí páni v tmavých kabátech plni nejistoty a úsměvů zahalených do límečků ze sněžícího jara. Na ramenou se mi dělá jinovatka a probuzení ze spánků těch, kteří nedokážou usnout a neumí se probudit, ustalo stejně tak rychle, jak se člověk chodem času proměňuje v individualitu, o jejíž existenci jen stěží mohl nejerudovanější filozof přednést racionální prognózu. Jsem schoulený. V klubíčko všech nevyslovených slov, všech nevyřčených názorů, všech umlčených zbabělců, kteří svůj nedostatek odvahy skryli za laciné fráze o nespravedlnosti doby. Jsem jedním z nich. A pro jednou chci mlčet. Jako se vždy z rána odhaluje jen ždibec slunečních paprsků ovíjejících popraskané vrásky zvadlých obličejů prohýřeného včerejška i dnešek se zdá být něčím výjimečným. Něčím výjimečným pro každého, kdo si sebe dokáže vážit stejně tak jako jeden z nekonečna paprsků odrážejících se ve vyschlých očích. Už jsme opět tam, kde jsme již byli. Už jsem opět tam, odkud jsme chtěli uniknout. Už jsme opět na své hranici, kterou prý překročit nelze, ačkoliv by každý tak rád. Ptali se mě na jedinou otázku. Ti páni v kabátech. Nikdo jiný se na nic neptal, všichni ostatní všechno věděli, ze všech ostatních šel nelidský strach. Ptali se mě, co že jsem dělal celou tu dobu. Co jsem dělal celou tu dobu? Co jsem dělal celou tu dobu, kdy se cosi dělo a my se tvářili, že se neděje nic? Ptal jsem se sám sebe, než jsem dokázal odpovědět jim. Jim, neznámým pánům, kteří se odvážili zaklepat. A odpověď je, že jsem byl. Nikoliv tady ve scenériích útlaku a opakované historie, nikoliv ruku v ruce se vším netrvalým a chaotickým, nikoliv v zrcadlech té krásné mlhavé kratochvíle, ve které se lidské oko setkává častěji se svým odrazem, nežli s osobami, jež opakovaně pozoruje. Nikoliv v plátcích novin beze slov a v knihách s vykradenými pocity druhých vepsaných do rozdílných odstavců s předstíráním hanebné empatie. Byl jsem tam. Tam, kam nedohlédne člověk ztracený v sebeklamu, jehož se jen náznak realismu dotýká jako šlehající plameny konečků vlasů. Tam, kde je klid. Klid na vystřízlivění z abstinence. Klid na rozjímání v opilosti. Klid na ten zlověstně nepochopený chtíč, který z bezvýznamných tvorů čtyř končetin dělá umělce a z žádostivých géniů zástupy moralistů tonoucích v přemíře dokonalosti. Jako v zástěrce nesplněných snů, o nichž jsme si raději nechali pouze zdát. Nikoho takového jsem tam neviděl a neviděl jsem ani ty, kteří tam byli se mnou. Jen jakési mrholení mi omývalo tvář a já věděl, že za mlhou z temnoty se do šatu ze stékajících kapek halí svévolně a svobodně všichni, kteří chápou, o čem právě píšu. Probudil jsem se a prostě tam byl. V diskuzi s umírajícím umělcem, v hádce s nesmrtelnou nicotností a v pokušení stát se tak krásným a obyčejným jako nepřeberné množství kusů masa procházejícího velkými městy za potlesku a rajské hudby, kdy vše je tak nádherné, až se stává neúnosným. A to je onen rozdíl. Zde se nic nenosí. Hřbet vám nezkřiví tíha svědomí, paže nerozlámou boje s neporazitelnými a mozek nerozdrtí vědomí, že ten jediný boj vedeme s jinými a jinde, než jsme si sami a dlouze dokázali alibisticky vštěpoval do svých monologů před usnutím a probuzením do stereotypu drnčícího budíku. Usínám a probouzím se. Probouzím se a usínám. Vše dává smysl, protože smysl nedává. Vše je patrné, neboť není, co lze rozlišovat. Vše je tam, kde má být, protože nikde není nic a všude je vše. I my. Zároveň v paralelním vesmíru, současně ve společnosti nespolečenských společníků a společnic. Zároveň v dopsání tří teček všeříkající poezie, současně ve štěstí prázdného řádku. Až úsměvné, chce-li člověk pochopit. Nedokončené příběhy skýtají možnost nezemřít a nezemřít je jediný cíl těch, kteří nerozumí. Houfem a spořádaně k vytyčenému bodu, houfem a spořádaně prokráčet se do křeče, houfem a spořádaně vykřikovat, že jsme udělali vše, ale někdo rozhodl za nás, že jsme jinde, že jsme jiní, že vše je jinak, než mělo podle plánu být. Plán není. Cíl není. Jsme jen my. A tak ulehám do vroucího doteku té bezejmenné, té jiné, než která to měla být podle plánu. A tak ulehám do prázdnoty knih a již více odmítám psát, odmítám číst, stal jsem se součásti symboliky nekonečna, jeho malým nevýznamným bodem, kterým jsem se podle plánu neměl stát. A je to překrásné, překročit a spatřit, kým člověk je, kým byl a jak je hloupé se nad celou scenerií jedné velké hřbitovní zdi nesmát a nebýt šťastný z jejího rozrůstajícího se valu vidoucích, již různými cestami dospěli k pochopení. To všechno říkám těm cizím pánům v kabátech, ze kterých by na prvním pohled po kůži přešel mráz, ale zdá se spokojeni zmizeli nadobro z mého života. Je pusto, když padá tíha. Je náročné živit svět sám. Je zbytečné vše nechávat tak, jak donedávna bylo. Rozeznívají se zvonky v uších a je zřejmé, že někdo se dozvěděl, kam patří, že někdo zjistil, že nad hloupostí vyhrát nelze. Přec otočen zády ke všemu dění zaklepali na rameno senzacechtiví oni. Tabulky ze skla se rozpraskaly při otázce: Cos dělal celou tu dobu? Dostal jsem se na práh něčeho nového, neznámého, tajemného a ty jsi to nazvala 2. vlnou nihilismu. Chtělo by se všem klepajícím na zvídavé dotazy odpovědět ve shodně šíleném znění, nicméně bez otočení hlavy a mrknutí víček musím všem, co jste tady, na otázku "Cos dělal celou tu dobu?" možná ze strachu, možná z únavy, možná pro vaše dobro oznámit, že NIC.

V. A.